The World Belongs to Us
The World Is Ours
Réžia:
Martin FričKamera:
Otto HellerHudba:
Jaroslav JežekHrajú:
Jiří Voskovec, Jan Werich, Vladimír Šmeral, Adina Mandlová, Bohuš Záhorský, Jaroslav Průcha, Miroslav Svoboda, Ladislav Herbert Struna, Zdeněk Štěpánek (viac)Obsahy(1)
Proti všem podvodníkům, kariéristům a darebákům brojí ve svém čtvrtém a posledním filmu Voskovec s Werichem. Film je, až na nepatrné změny, adaptací jejich divadelní hry Rub a líc a natočil ji v roce 1937 Martin Frič. Voskovec a Werich tu hrají dva konkurenční kameloty, kteří ve svém soupeření pokračují i jako malíři propagačních nápisů, na které ovšem málem doplatili a tak se raději spojili. Jejich prostřednictvím můžete sledovat boj ctižádostivého podvodníka Dexlera proti dělníkům vedeným Dexlerovým bývalým spolupracovníkem Formanem, půvabnou rozhlasovou hlasatelkou Markétkou a poctivým ředitelem továrny Hartem. Hrdinové v podání Voskovce a Wericha jsou jakýmsi hybným mechanismem střetnutí dobra a zla.V roce 1936 se politické nebe zatahovalo stále temnějšími mraky. Hrozba nacismu byla neodvratná.
Tehdy Jiří Voskovec a Jan Werich uvedli na jevišti Osvobozeného divadla premiéru hry Rub a líc. Hudebním leitmotivem hry byl optimistický pochod Jaroslava Ježka Svět patří nám, který dal i název pozdějšímu filmu Martina Friče. Aktuální námět totiž přímo volal po zfilmování. Filmová specifika si vyžádala zhuštění děje, zasáhla však i cenzura Filmového poradního sboru. Ta si vyžádala změnit jména postav, připomínajících jména nacistických pohlavárů. Nařídila i změnu příliš průhledného úboru fašistů.
V kinech se Fričův film objevil pouhého půl roku po divadelní premiéře. V roce 1939 nechali nacisté spálit všechny negativy a kopie filmů V + W, jejich duch a písničky však i přesto posilovaly český národ v nejtragičtějším období jeho historie. V roce 1947 byl film znovu uveden do kin v okleštěné podobě. I když dochovaná kopie nepodává úplný obraz o původních záměrech tvůrců, na mistrovských výstupech V+W to nic nezměnilo a dodnes těší diváky pamětnických filmů. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (92)
Motto: "Copak lidi mají čas myslet? Kdo za ně myslí? Tisk, rozhlas, propaganda. A to budu já, Dexler! Udělám z tebe vzor, ideál, za kterým půjde každý! Z celého světa, panečku, udělám panopitikum a v něm jedinou modlu." Filmová adaptace hry Rub a líc je posledním a zároveň nezávažnějším filmem V+W (premiéra 30. července 1937). Někde jsem četl podtitul "český optimistický film Voskovce a Wericha", jako by tím mělo být řečeno, že vítězství nad skutečným Dexlerem a jeho "kloboukatejma" bude mnohem složitější. Nakonec však přišlo a film mohl být "znovu sestaven". Zdá se, že tam některé sekvence chybí, ale asi ne ty nejpodstatnější. Pokud je tam ono naléhavé rozhlasové vysílání Adiny Mandlové "Voláme všechny dělníky! Voláme všechny občany! Voláme celý národ! Pomozte nám bránit de-mo-kra-ci-i!", už víc není třeba. Silných míst je ve filmu vícero, natírání Ať žije ("My bysme vůbec udělali nejlíp, kdybysme dali dohromadi peníze, koupili dohromady barvu a psali dohromady na zeď: Ať nikdo nežije.") či třeba jen to, když guvernér říká "Respektuje-li demokracie svobodu smýšlení, neznamená to, že je slabá." Slabší je jen herectví některých jedinců (nejslabší ze všech čtyř filmů V+W) a velká škoda, že si oba kameloti neuzurpují větší prostor ("Krupp Essen. Jezte kroupy."). O to jim jistě ale nešlo. V dobovém tisku se pak psalo: "Anebo o tom také vědí, že tendenční umění není uměním, ale jsou si patrně vědomi toho, že to, co oni dělají, uměním není a počítají s naivitou publika nebo s jeho subjektivní zaujatostí!" Já vám nemám tyhle lidi rád, co se nechtěj a neuměj smát. Stačí si pustit samotný začátek, kde do titulků zpívají "Lidi na lidi jsou jako saně, člověk na člověka jako kat." A poté neskutečné Dexlerovo panoptikum pro lidi, které jen tak něco neohromí. Vkus a pozornost nelze ostatně upoutat lecjakým brakem, neboť jsme otupěli k senzacím a podivuhodným kuriozitám. Ano, dámy a pánové, doba nás odnaučila diviti se exotice a lekati se hrůzy. Století neomezených možností a šílených vynálezů. Století vraždění a senzačních převratů, toť divadlo děsu, kterému se nic nevyrovná... ()
Duo Werich a Voskovec stvořilo za svou společnou kariéru nejen úžasná divadelní představení, ale i několik výtečných filmů, které dnes zcela oprávněně můžeme považovat za zlatý fond - minimálně - tuzemské kinematografie. Svět patří nám do této škatulky bez pochyby patří po každé své stránce. Skvělí herci, dokonalá režie, nadčasový humor. Ač se nacisté pak pokusili celý tento film zničit, zůstalo nám z něj dost na to, aby dával alespoň představu o tom, co v něm dnes chybí. A upřímně, ani to na něm není znát. 75% ()
Jako vždy silný sociální náboj...vadil hysterický projev Šmerala... Legendární scéna z granátem z nápisem Krupp essen, jak si to oba protagonisté přeložili po svém "jezte kroupy" je v skutečná prominentní 400 let stará dynastie německých průmyslníků z Essenu.Firma fungující dodnes je nechvalně známá aktivním zapojením do druhé světové války. ()
Upraveno v květnu 2020. Svět patří nám je politicky společenským manifestem, vychází z reakce Osvobozeného divadla k evropské dobové situaci. Jiří Voskovec a Jan Werich, k nimž se přidal Martin Frič s Karlem Steklým, hlasitě bijí na poplach kostelními zvony před příliš blízkým a agresivním nebezpečím, hrozící zaťatou pěstí do všech světových stran katastrofou a lidským zmarem. Mocenské nacistické mystérium je podrobeno kritickému rozboru, odhaluje základní prvky, ze kterých se tato krutá moc i její způsoby skládají. Metody nacistické ideologie a struktura mocenské hierarchie vycházejí ze stejné podstaty jako zločinecké organizace, sociální přívětivost k dělnickému lidu je rafinovanou vábničkou pro získání masy lidu na svou stranu, neboť jde na prvním místě přeci o bohatství a moc, která se rozrůstá v zuřivosti a vzedmutou vlnou násilí. Sehrané duo cirkusových klaunů, bezděčných průvodců předzvěstí nacistických krutostí, se vyznává z lásky k Chaplinovi (nejde jen o sekvenční podobnost s Moderní dobou), flirtují s formou grotesky, neváhají politicky provokovat. Obrazy Otto Hellera hladí synchronizaci choreografie i poetické vsuvky, bez hudby Jaroslava Ježka by záměr Osvobozeného divadla o významu národního odporu nebyl dokonalý. Průvodcem politického varování a občanského odhodlání je párek kamelotů (vynikající Jan Werich a Jiří Voskovec), vynalézaví konkurenti. Zastrašování fyzickým násilím se stává jednotícím prvkem nespokojenosti, byť je jejich prvotní motivací pouze nejzákladnější uspokojení tělesných potřeb lidstva. Hrdinou politického manifestu je Josef Forman (zajímavý Vladimír Šmeral), panoptikální objekt zvědavosti návštěvníků, zásadově hladovějící nezaměstnaný, a organizátor dělnických stávek i hnutí politického odporu. Boj proti tyranii se nenechává lacině uplatit a odhodlaně vzdoruje. Důležitou postavou je Dexler (příjemný Bohuš Záhorský), iluzionista, který z drobných rozměrů přešel k celospolečenskému uchvácení jednou z mnoha podob pravdy a lásky. Propagandista neváhá při známkách odporu hned použít i drsnější metody konečného zúčtování. Moc je již na dosah ruky. Výraznou postavou pobouření je též Antonín Hart (příjemný Jaroslav Průcha), technický ředitel Noelovy továrny. Násilné způsoby nového mocenského uskupení, valící se dravě vzhůru, jsou silným argumentem k masivní podpoře rezistence. Z dalších rolí: laskavá hlasatelka Noelova rozhlasu Markéta (Adina Mandlová), eskalací násilností znepokojený guvernér státu (Zdeněk Štěpánek), z odklízení nebezpečných stop nezákonných metod nového mocenského uskupení rychle vyléčený člen jejich ozbrojených složek Holister (Ladislav Herbert Struna), jeho v zájmu vyšší věci obětovaný druh Berger (Miroslav Svoboda), spolehlivý tajemník firmy Noel (Karel Dostal), jeden z Formanových věrných dělníků Bidon (František Černý), náhlou zbrklostí Bergera postřelená dělnice (Nita Romaničová), či s dlouhým prostojem klaunů nespokojení filmaři (střihač Zdeněk Gina Hašler a režisér filmu Martin Frič). Svět patří nám je politickým manifestem, reagujícím na příliš nebezpečný vzestup zločinného pojetí politické moci. Film vychází ze satirických forem cirkusových klaunů Osvobozeného divadla. Inu Lionel, se správně nastavenou propagandou a za pomoci všech možných metod pochoduje přímo k cíli. Pozoruhodný filmový prožitek! () (menej) (viac)
Film dělá výjimečným hlavně situace, za které vznikl a doba, ve které působil jako cosi osvobozeneckého. Mám rád veškerou hudební tvorbu W+V+J, i když silně smrdí komunismem. Lze si tam najít spousty úžasných myšlenek pravd, které jsou bez problému aplikovatelné dnes i zítra bez ohledu na cokoli. Hlavní myšlenku filmu vidím zcela jednoznačnou. Likvidace jedné ideologie ideologií jinou. Jinými slovy, likvidace zla zlem, přesněji, likvidace nacismu komunismem, který se v té době jistě zdál být perfektním řešením. Jan Werich byl soudě jeho tvorby v mých očích absolutní komunista. Ovšem vidím za jeho smýšlením opravdové přesvědčení, nikoli možnost prospěchu. Upřímně mohu říct, že ho mám rád. Myslím si, že není v povaze lidské žít spokojeně v komunismu. Raději budeme sami sobě lhát, abychom mohli spokojeně žít ve vybojované fiktivní demokracii. Není snadné si připustit, že ať už je hrad vyzdoben červeně, oranžově, či modře, tak na tom absolutně nezáleží a u moci jsou absolutně totožní lidé. Jediná odlišnost je v tom, že si volíme sami. Je hrozně fajn vidět snímek takhle starý, protože se nemá za co skrýt a je opravdu ryzí. Naprosto nefalšovaná výpověď o jedné generaci a jedné době. Unesen se však rozhodně necítím být. ()
Galéria (1)
Zaujímavosti (20)
- Werichova postava v momente veľkého hladu spomína legendárnu scénu Charlieho Chaplina so sliepkou, z filmu Zlaté opojenie (1925). (Autogram)
- Hlas z rádia, ktorý rozpráva rozhlasovú hru, patril slávnemu režisérovi Karlovi Lamačovi. (Raccoon.city)
- Legendární scéna s granátem s nápisem „Krupp essen“, jak si to oba protagonisté přeložili po svém „jezte kroupy“, je skutečná prominentní 400 let stará dynastie německých průmyslníků z Essenu. Firma fungující dodnes je nechvalně známá aktivním zapojením do druhé světové války. (sator)
Reklama