Zvuky temna

Méně známe herecké obsazení, nezajímavé charaktery, banální dialog, málo výrazné spiknutí, téměř nulové napětí (když nepočítám poslední půl hodinu), samotné finální rozuzlení spíše chromé. Naopak nutno skutečně ocenit technickou stránku snímku (kameru, barvy), to je precizní práce. Vskutku zajímavý příběh na téma parapsychologie, která se snad ještě stále řadí do tzv. pseudověd, a pěkný podmanivý hudební motiv (téma zazní i v "Kill Bill"). Na scénáři a příběhu se podílel vedle Fulciho i jeho kamarád, jeden z klasiků žánru, Sacchetii ( "Scorpion with Two Tails", "House by the Cemetery", "Beyond" nebo "Zombi 2"). Toto překvapivě krotké, decentní, duchovně laděné giallo (pokud ho tam vůbec zařazovat, spíše jde o jakési temné krimi) neřadím k těm nejlepším počinům otce gore Fulciho (i když tou dobou byl režisér na samém vrcholu). Jeho první tři nepřekonatelná dílka mě oslovila víc, dokonce je zde hned v úvodu znovu použita scéna pádu z útesu jako v "Don't Torture a Duckling", naopak podobně laděný konec jsme poté mohli vidět v "Černé kočce". Tak možná na druhé zhlédnutí, pokud nějaké bude, můj názor časem přehodnotím.. (29.08.2010)

Sette note in nero má především velmi povedený děj. Na Itálii sedmdesátých let to vyráží dech, na Fulciho obzvlášť. Od určitého momentu je sice jasné, jak bude příběh končit, nicméně díky skvělé gradaci si film divákovu pozornost udrží. Mám však pocit, že je tento film tak málo hororový, že se mu už ani nedá říkat giallo. Fakt jenom detektivka, což ale nepovažuju za zápor. (27.01.2010)

Pěkný Fulciho kousek ještě z dob před jeho vrcholným obdobím. Zvuky temna jsou čirým giallem, které mi oponovalo zejména svým nevšedním příběhem o ženě, co vidí do minulosti. Trefa do černého (v tomhle případě lépe řečeno do žlutého) byla hlavní hrdinka: krásná a smyslná, bohužel trochu hloupá a s darem upozornit na sebe samotného vraha v ten nejnevhodnější okamžik. Pak je tu optimální stopáž, hodně červeného nasvícení, povědomá Frizziho hudba a špetka gore, i když krev se tu objevuje spíše sporadicky. Film v poslední třetině hezky vrcholí, přestože pointa byla už dopředu jasná. Každopádně příjemný detektivní horor, bavil jsem se. A pak že to bez vnitřností a vypíchnutých očí nejde... (02.07.2011)

Velmi, velmi krotký Fulci. Giallo to není ani omylem, horor taky ne, vlastně byste ani nepoznali, že to točil otec gore, snad až na ty neustálé rakursy a zoomy očí, což bylo jeho poznávací znamení. Je tu pár detailů na zakrvavená těla, ale velmi decentně pojaté a to zopakování efektu pádu těla z jeho předchozího kousku ´Don´t Torture a Duckling´, kde se tvář padajícího otírá do krve o skálu a my jasně vidíme, že to je pitomá figurína, to si mohl veký Lucio odpustit. Vypadalo to blbě tehdy a vypadá to blbě i teď. Ale příběh není špatný, má logiku, uchovává si tajemství až do samého závěru, kde se vyloží karty na stůl a docela pěkně to graduje. A opět se potvrdilo, že Fulci si do svých filmů uměl vybrat krásné ženy a poskytnout jim výraznou roli, kterou bylo radost hrát. (12.06.2019)

Pre starú taliansku giallo horrorovú filmovú tvorbu, z obdobia sedemdesiatých a osemdesiatých rokov minulého storočia, mám slabosť. Najviac sa mi páčia snímky Dario Argenta. Sú to jedinečné surovo atmosferické diela. V tesnom závese za nim sa drží režisér Lucio Fulci. Tomu sa tiež podarilo natočiť niekoľko výnimočných titulov. Na druhej strane má na konte i zopár nepodarkov. Mysteriózna kriminálka "Zvuky temna", ktorú natočil v roku 1977, však rozhodne patrí medzi jeho najlepšie filmy. Giallo classico. **** (16.02.2016)