The Poacher's Foster Daughter or Noble Millionaire
Réžia:
Martin FričScenár:
František Vlček st.Kamera:
Karel DeglHudba:
Julius KalašHrajú:
Hana Vítová, Oldřich Nový, Ella Nollová, Otomar Korbelář, Theodor Pištěk, Zdeněk Dítě, Bohumil Machník, Vítězslav Vejražka, Arnold Flögl, František Paul (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Slavná parodie na melodramatické kýče líčí, jak chudá schovanka ke štěstí přišla zásluhou šlechetného milionáře. Nápaditě jsou tu zveličeny jak dějové zápletky, tak herecké ztvárnění, záměrně a s nadsázkou umocňující obvyklá klišé. Pozoruhodné je to, že film nachystali právě tvůrci, kteří se parodovaným kýčům úspěšně věnovali. Pokud by snad někomu nedošlo, že se dívá na parodii, v závěrečné barevně natočené scéně se dočká vysvětlení, že tvůrci se chtěli vysmát všemu falešnému.
Dívka Elén žijící se svou matkou a otčímem na lesní samotě má velký pěvecký talent. V den svých dvacátých prvých narozenin utíká z domova a už ve vlaku se do ní zamiluje milionář René. Jejich cesty se brzy rozcházejí, aby se brzy mohly opět spojit. Do Elén se zamiluje houslista Pavel Sedloň a ačkoliv ho Elén nemiluje, je odhodlaná se za něj provdat. V té době René umírá vyčerpán z práce na operetě Srdce v deliriu. Je však v poslední chvíli zachráněn a vše spěje k šťastnému konci, kdy Oldřich Nový vysvětlí, jak to všechno autoři vlastně mysleli.
(oficiálny text distribútora)
Recenzie (191)
Naprosto neodolatelná záležitost a dnes už legendární součást kinematografické historie - a filmového vzdělání, protože zcela trefně shrnuje nejenom všechny ty veselohry a dramatičtěji pojaté kusy, které jsme mohli vidět, ale také ty, které jsme už vidět nemohli, ale kterých československá filmová studia vychrlila za první republiky neskutečné množství. Sice je jasné, že je to zadání "strany a vlády", z něhož mám setrvalý pocit pistole u hlavy, ale to nemění nic na tom, že je to kýč a parodie jakým není rovno, a velká a velmi stylová zábava, ve které se později zhlédl třeba Limonádový Joe. Jsem tak rozerván(a)... 80% ()
Snad jenom ten násilně naroubovaný epilog měl raději zůstat v době svého vzniku, kdy nebyli diváci na podobný výsměch (jiným filmům , nikoliv jim samotným) připraveni. Většina ostatních vtipů překvapivě funguje i dnes a k mnohým bych s chutí přidal přívlastek vynikající. Tempo udržuje Frič humorem konverzačním, takřka cimrmanovským, občas lehce marxovským (-„Naskytla se mi příležitost, pane, vyměnit vašeho chrta za slepici“ –„Je čistokrevná?“) i situačním, mnohdy na hraně grotesky (nezapomenutelná je scéna, kdy jeden z amantů hlavní hrdinky vyrazí dveře padouchovy kanceláře s odhodlaným výrazem, prakem a hláškou „Ani hnout! Střílím naostro koňskými šrouby“). Pytlákova schovanka, označil bych ji za „raubířskou komedii“, mě velice mile překvapila. Je jiná než většina černobílých českých filmů. Je stále vtipná a díky odvážným výstupům postav z fikce působí stále překvapivě moderně. Zřejmě nejlepší česká filmová parodie. 85% Zajímavé komentáře: Zloděj kol, sportovec, Martíneček ()
No ale jak všichni ti herci s koženě vážnými tvářemi říkají ty stupidně skvělé fráze je přece parádní... ()
Vynikající parodie a pro mě nejlepší film s Oldřichem Novým ()
Výtečná parodie z dílny Martina Friče. Skvělé herecké výkony a spousta gagů, které obstojí i v dnešní, tolik odlišné době. Zábava, která nestárne. ()
Ano, bezesporu vyborne filmove dilo, ktere v sobe shrnuje parodii na vse podstatne co se za prvni republiky tocilo..... ()
Asi je to svatokrádež, ale já nadšený nejsem, chápu, že natočit takový film v roce 1949 je hotový zázrak, ale Šlechetný milionář mne za srdce ani za bránici nechytil... Slabé čtyři hvězdy za všechny ty hvězdy ve filmu Martina (tehdy už ne Maca) Friče... ()
"On ti neřekl své jméno?" - "Řekl, ale já ho neslyšela - tenkrát byl film ještě němý." rofů ()
"Naskytla se mi, pane, příležitost vyměnit vašeho chrta za slepici." "Je také čistokrevná?" Brilantní parodie s vážnou tváří. To mám rád. 80% ()
Nejsem vůbec rozerván, ni netrpím! Mám jasno a slova nacházím! Co se děje, co to je, co nám nedá pokoje! To pět hvězdiček letí k vám! Čtyřicet let před Žhavými výstřely už se dělaly skvělé parodie. A to u nás! ()
Jej, to byla roztomilá parodie. Tohle Olda umí zahrát dokonale. ()
Film, kterým se Oldřich Nový opět vrátil na výsluní popularity v naší zemi. Jen o rok později byla tato popularita zašlapána do země, když ÚV KSČ vydali nařízení, že hlavním výtvarným prostředkem musí být socialistický realismus na současné náměty. Kdyby ten film nenatočili tento rok, už nikdy by nespatřil světlo světa. V tomhle filmu se nám zase vrací náš starý známý elegán a milovník žen. A dokazuje nám, že je to pořád ten náš starý dobrý milovaný Nový. Staronový starý Nový. Je zajímavý, že tento film je nedoceněn i dnes, přestože je vlastně tím nejkvalitnějším, co v prvních deseti letech po válce vzniklo. A tak nám nezbývá, než se jen kochat tímto inteligentním parodováním milovnického žánru člověkem, jenž to umí ze všeho nejlíp, tedy tím největším milovníkem. ()
"Zármutek na lačný žaludek je velmi nezdravý." Vydal jsem se po moři k jihoseveru, vzhůru dolů a doplul jsem až do světa úředníka důchodkové kontroly vlastnícího sluhu a mahagonovrej leštěnej telefon. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že ty naprosto vážně pronášený repliky působí idiotsky naprosto úmyslně, ale pak jsem tu hru přijal a skvěle se pobavil. A to až do konce, kterej se parádně vybarvil a jedinečně se vysmál mýmu tak oblíbenýmu romantickýmu kýči.. ()
Několik kouzelných okamžiků, to bezpochyby, celkově to ale své možnosti využívá jen zlomkově. Frič potenciál parodie tak úplně nepobral, což tehdejší nerozvinutost žánru ospravedlňuje jen částečně. Čtyři hvězdy přesto bez pochyb. ()
"A jak se jmenoval, maminko? - No to já nevím, film byl tenkrát ještě němý." - "Zajímavé, normálně je motolicin barvy bílé. No to on byl asi dlouho někde ve tmě." - "A ti námořníci? - Snad také trpěli." - "Jsem tak rozervána." - "Mám tady drobnou tisícikorunu." - "Vrať se mi zpátky, ztracený ideále, čas letí do finále..." - "Bultone, budeme si tykat." - "My prostí lidé jsme uvyklí pracovat, ale na vás by práce mohla působiti zhoubně." ()
„Promiňte, pane, zde se nesmí střílet. Pušku nutno odložiti v šatně.“ Parodie v pravém slova smyslu. Už úvodní „podobnost úmyslná a čistě záměrná“ (oponující drtivé většině filmů) cosi naznačí a parodické motivy začnou vystupovat hned záhy. Všechna ta pateticky procítěná zvolání („Elén!“ - „René!“ - „Vy zde?“ - „Ano…já zde!“), u nichž se snad ani nelze min. usmívat, přičemž asi nejlépe je „prodávají“ Nový s Vítovou (troufám si tvrdit, že jde o její možná vůbec nejlepší film). A těch všemožných frků a narážek...navíc se tvůrci nebojí přidat sem tam i něco z vyloženě černohumorného soudku („Zapomněla jsem, že nás Klára slyší…“). Velmi baví i výborné texty písní, do nichž je radost se zaposlouchat („Co to dupe, kdo to je, že nám nedá pokoje…“). A od úprku ze svatby se přeřadí na ještě vyšší obrátky a z dílka se stává parodie takřka dokonalá…až na tu odpornou (ovšem asi i nezbytnou) prorežimní tečku. I přes ni sázím silné 4*. „Telefon.“ - „Odpusťte, pane, že nesu bílý koupelnový. Halový mahagonový leštěný je v opravě, prosím.“ ()
Nenápadný zázrak vrcholné české parodické komedie má v tomto díle určitě jeden ze svých zřejmých zdrojů a současně i vrcholů. Zdrojem travestie tu je pochopitelně s ohledem na dobu vzniku braková tvorba "románů do kapsy" (rodokapsů) třicátých let. Až unyle působící scény, natáčené jakoby záznam z divadelního představení, jsou téměř nevyčerpatelným zdrojem robustnějšího i jemnějšího humoru. Duchaprázdnost tehdejšího "čtiva" (další výraz pro brak vzniklý ve třetí čtvrtině minulého století) přímo bije do očí. Až anglická schopnost sžíravých sebesarkasmů pronášených postavami a herci, od kterých by to nikdo neočekával (Vítová, Nollová, Nový, Korbelář, Pištěk) kouzlo tohoto mimořádného filmu jen dále násobí. Dnes sporně působící vysvětlující závěr nebyl určen ani tolik tehdejšímu filmovému divákovi jako mnohem spíše partajní cenzuře rychle se rodící komunistické totality (film byl natáčen podle dostupných dat zhruba na jaře až podzimu 1948 a jeho premiéra spadá do jara 1949, tzn. do doby stupňované bolševizace společnosti, času rychlých vnějškových proměn dogmatu i jeho personálních ztělesňovatelů, v níž si nikdo nemohl být - a také nebyl - jist ničím). Nejen tento zářivý film naznačuje, koho vlastně v roce Pražského jara v náhlé smrti Martina Mac Friče česká i československá kinematografie ztratila. ()
Nashledanou! A příště jedině na premiéru operety Srdce v deliriu. ()
Filmový skvost, který v sobě reflektuje celé období české filmové historie. V době, kdy se na Barrandově točily tituly, v nichž se nás snažili rozesmát povaleči z pětiletky a nerudní muži, kteří se stanou úspěšnými zlepšovateli, se Martin Frič rozhodl naposledy vrátit k melodramatickému kýči. Osobně se domnívám, že parodie je dokonalá tehdy, když diváka zásobuje dostatečným množstvím podnětů (vycházejím z parodovaného, a to i v případě kamery, střihu, hudby, mizanscény, časoprostoru), zároveň by divák neměl dostat čas, k tomu, aby narážky a gagy vyhledával. Tvůrce by měl vzdávat parodovanému do jisté míry hold a vděčný divák by ho měl následovat po žánrové stezce. Nemyslím, že by si Martin Frič a Oldřich Nový museli sypat popel na hlavu. Jejich tituly stály vždy o několik stupínků výše nad soudobou produkcí. Nejvýraznější účtování s minulostí však provedla Hana Vítová a zhostila se ho skvěle (příležitosti mimo žánr už bohužel nedostala). Trochu upozadění, ale dokonalí jsou i Zdeněk Dítě (houslista Pavel Sedloň) a Jan W. Speerger (lupič Joe Pelíšek). Závěrečná scéna byla a je nutná. Když divačky na Kladně slzely, Frič si rval vlasy (respektive jejich zbytek). V roce 1949 musel Oldřich Nový vysvětlit, že svět, kde se nepracuje, neexistuje. Což je sice fakt, ale vzhledem k době vzniku a dokonalému zbytku to bolí, přičemž samotný způsob zakončení vůbec není špatný. Na druhé straně i dnes je Pytlákova schovanka některými diváky hodnocena jako špatně natočené melodrama. Je to asi dáno tím, že divácký vkus ovládly Kassandra a Pojišťovna štěstí, zatímco sofistikovaný, ironický a zatraceně vtipný svět Martina Friče a Oldřicha Nového je potřeba hledat a symbioticky cítit. PS: Jejich manželství muselo být rozvedeno pro nepřekonatelný odpor k nadmořským výškám nad 550 m. / Cožpak u sebe neměla nic podle čeho se poznávají nalezené děti? / A jakpak se můj otec jmenoval? - Jo, to nevím. - Cožpak on se vám nepředstavil? - Ale představil, milé dítě. Jenže film byl tenkrát ještě němý. / PSS: Asi se už budu opakovat, ale díky, Macu! ()
Pro každou totalitní moc patří kinematografie k oblastem, které se pokouší ovládnout co nejrychleji a nejúplněji. Tak tomu bylo v nacistickém Německu, kde filmu pevnou rukou vládl Joseph Goebbels, v sovětském Rusku a analogicky posléze i v československém znárodněném filmu po komunistickém převratu. Bez ohledu na panující ideologii musela násilně centralizovaná kultura naplňovat režimní objednávku, skrývanou za službu "lidu". Pytlákovu schovanku měla před pochybnostmi schvalovacích orgánů zaštítit skutečnost, že paroduje kýčovitou "buržoazní" zábavu třicátých let a nacistické oddechové tituly čtyřicátých let (jež mimochodem – pokud byly skutečně zbaveny zřetelnějších ideologických konotací – české protektorátní publikum v návštěvnosti nijak výrazněji nesabotovalo). Šlo tu ovšem také o pokleslé romány pro ženy, kalendářové historky, schematické divadelní operety z vyšší společnosti, ale (vzhledem k letitému zájmu režiséra Martina Friče o americkou kinematografii) např. i hollywoodské a britské detektivky či dobrodružné snímky. "Výchovného" účinku na publikum mělo být dosaženo přemrštěností a kumulací pokleslých prvků, aby se i ten nejprostodušší divák naučil kýč rozpoznat a odmítnout. Pokud poúnorová kulturní politika odsuzovala jako nežádoucí formalistické, kosmopolitní a individualistické tendence, Pytlákova schovanka ji nutně musela uvést do rozpaků. Navíc, protože německé kýče už byly z kin dávno staženy, staré české filmy se měnily v pouhou vzpomínku a také uvádění zahraničních titulů podlehlo omezením, vyplnil Fričův film distribuční trhlinu a vyšel vstříc i nostalgickým náladám publika, toužícího po kontinuitě se "starými časy". Také už samotný pohled nazpět v čase začínal být nepřípustný jako reakcionářský a nepokrokový: cílovému obrazu šťastné budoucnosti, k níž lid dovede logický a plynulý tok dějin, zájem o "mršinu minulosti" neodpovídal. Fričův film byl ovšem velmi svébytným výletem do časoprostorových klišé minulosti: možná nejpříznačnější je jízda hrdinů luxusním zaoceánským parníkem Vltava, na nějž přesednou poté, co zločinci naruší železniční koleje. Ty vedou zjevně od Eléniny typicky české rodné chaloupky v podezřele rovinatém Krušnohoří přímo do amerického velkoměsta. Ve filmu je tak zesměšněna řada dílčích motivů, tvořící základní osnovu parodovaného. Naivní zápletky, teatrální gesta, nepřirozené dialogy, milostné fráze, sladkobolné písničky, za vším se skrývá konkrétní narážka. Vedle monotónně zmiňovaných příkladů typu Špelinova Krbu bez ohně a jiných děl klasické české červené knihovny se zde objeví i zcela nečekaná parafráze slavného Wellesova Občana Kanea. Prostor ve vile milionáře Skalského s obrovským krbem a schodištěm svým řešením prakticky kopíruje interiér sídla titulního hrdiny Wellesova filmu (rozložení prostoru je prakticky identické: velké schodiště vlevo, čelní velká okna, osamělá pohovka, vpravo předimenzovaný krb). Samostatnou kapitolou pak zůstává závěr filmu. Poté, co všechny postavy demonstrují svou radost ze znovushledání a ústy Reného a Elén oslavují lásku bez práce a závazků ke společnosti, dochází k vyšinutí, jež nás prudce strhává do nehezké reality. "Jistě jste sami dávno poznali, že jsme se chtěli vysmát líbivým lžím plným falešného citu, glycerínových slz, sladkých úsměvů, hloupých frází a šťastných náhod. Chtěli jsme se vysmát životu, v němž se nepracuje, v němž stačí sentimentálně zpívat a v němž vždycky všechno nakonec dobře dopadne. Kdybyste náhodou někdy něco podobného viděli, nedejte se tím už obelhávat," přerušuje vrcholící happy end René Skalský, respektive nyní už jeho představitel Oldřich Nový. Brutalitu tohoto narušení iluze stupňuje fakt, že revuální zakončení bylo oproti dosud černobílému filmu barevné. Drastický zcizovací efekt probouzí diváka z konejšivé iluze "únikového" příběhu. Není ovšem pravda, že se tvůrci své dílo snažili zaštítit popsaným dodatkem na poslední chvíli: tento nápad nalezneme již v literární povídce Noháče a Jaroše. Do hlavních rolí byli obsazeni herci, kteří typově i charakterově odpovídali parodovaným postavám. Hana Vítová získala v roli trpící dívky Elén jedinečnou příležitost rozloučit se ve velkém stylu a dokonale zúčtovat se svou filmovou minulostí. Rovněž Oldřich Nový coby milionář René Skalský získal roli, která se dá označit za loučení, jelikož v dalších letech byl nucen vytvářet postavy zcela nevyhovující jeho hereckému výrazu. Pouze jim však nepřísluší pozornost, vynikající výkony podávají i ostatní protagonisté (Korbelář, Vejražka, Nollová, Fiala, Pištěk, Speerger, Paul a jiní). Pohyblivá kvalita Pytlákovy schovanky zatím našla pochopení v každé éře. Nikoli proto, že se v ní účtuje s mršinou minulosti a útěkem ze skutečnosti, ale proto, že je tematizuje jako nezbytnou kvalitu lidského života. Fráze, banalita a kýč zůstávají věčně krásné a rozpaky nebývají pro silné a veselé srdce smrtelné. Myslím, že neexistuje výmluvnější poděkování tvůrcům, než když zopakuji slova Oldřicha Nového: "Děkujeme vám – a nazhledanou." () (menej) (viac)