Poslední muž

Přijde mi to o hodně slabší, než pozdější verze s Marvanem nebo nepřiznaný Haasův remake v podobě Mravnosti nade vše. Problém je v tom, že tady Haasovi toho panovačného muže nevěřím, zvlášť když co chvíli vtipkuje svým stylem - jsou to sice slušné frky, které by jinde fungovaly, ale tady ne, nehodí se sem. Taky mi přišlo, že nápad s figurínou je o hodně slabší než s bratrem, a vůbec je to tady takové celé uhlazené od začátku do konce. V Posledním mohykánovi je skvělá ta úvodní scéna na dražbě, která vzbuzuje divákovu zvědavost, ale zde máme legrační skeč s ježkem, navíc podle mne ne moc povedený skeč. (26.02.2022)

H. Haas opět jako výrazně starší postava. Kdo ví, proč vykrádal role svým starším kolegům? Ve svých 33 letech ztvárňuje šedesátiletého despotu, který tvrdě vládne všem, kteří ho nechají. Haas byl vynikající herec a sice byl vtipnější, než později Marvan, ale současně byl méně opravdovější. Marvan byl skutečný morous v odpovídajícím věku. Přesto není důvod hledat mouchy. Poslední muž je i tak hereckým koncertem s několika zdařilými vtípky a vlastně ani nevadí ten závěrečný neuvěřitelný přerod z despoty na demokrata. Přesto dám raději spíš silné tři, než slabé 4*. (19.01.2022)

V rámci toho, jak právě „sjíždím“ jednotlivé filmy Toníčka Novotného (svého oblíbence již z dob raného mládí, na nějž kvůli filmografiím jiných oblíbenců dříve nebyl čas ;-)), jsem znovu zhlédla i tento herecký koncert Huga Haase ve filmu podle divadelní hry F. X. Svobody o profesoru Kohoutovi, jenž drží pevnou rukou svou rodinu i své žáky. Možná je zápletka ohraná, jak píše Mikino00, ale ohraná je hlavně proto, že v tv šel mnohokráte remake tohoto filmu. Vzhledem k tomu, že v tomto prvním filmovém zpracování Haasovi zdatně sekunduje Zdenka Baldová a Vladimír Borský, na něhož je, stejně jako na Toníčka, radost pohledět (o tom, jak se dívám na Novotného herectví, jsem už v předchozích komentářích napsala dost, takže ve zdejším to ponechám stranou) a hezky je doplňují i ostatní ženy, které více či méně patří do profesorovy domácnosti - Marie Glázrová (ve své první filmové roli), Jiřina Steimarová a Darja Hajská, považuji ho za lepší než jeho remake, Poslední Mohykán, v němž se role rovněž dobře (ale přece jen o malinko hůře) zhostil Jaroslav Marvan. I když nebo možná právě proto, že zde se nejedná o pouhou komedii, ale o hluboce lidský příběh. Našla bych mnoho momentů, které jsou hodné zapamatování a které mě buď pobavily nebo se mi zapsaly do srdce (je možno začít už u úvodní scény ve škole s ježkem a odstávajícíma ušima, či rande v ZOO, úvodního rozhovoru s Dr. Bečvářem, pokračovat přes scénku u dveří bývalé bytné ze studií; s pobavením sledovat, co se dělo v době abiturientského večírku po 30. letech (v Litomyšli i v Praze), já osobně se pousměju u „nadějného centra Kohouta“, či jak pan profesor při následném útěku svého syna dále hraje tvrďáka, ale jak se o něj uvnitř obává a jak laskavě jej přijme zpět, až k závěrečné scéně, kde se rodina učí se jej nebát a on sám zase podívat se pravdě do očí) a které tenhle film řadí k mým nejoblíbenějším z česko-slovenské filmové tvorby a z té dříve natočené spolu s Katakomby a Hotel Modrá hvězda také, tedy alespoň pro mě, k těm nejlepším. (15.11.2013)

Srovnání obou filmových verzí vypovídá mnoho o krizovém období našich dějin. Svět první republiky konfrontovaný se světem republiky třetí zrcadlí posun v pojetí základních hodnotových orientací (Marvanův despota působí anachroničtěji) a naopak rodina moderněji (vysokoškolsky vzdělaná dcera). Kvalita divadelní předlohy je zřejmě tím prvkem, který oběma filmům dává pečeť dobové, ale i nadčasové špičkové úrovně. To v případě aktualizací a znovufilmování je jev, se kterým setkáváme dost vzácně. (01.04.2022)

Mac Frič se postaral o první filmové zpracování ve své době velice úspěšné stejnojmenné divadelní hry Františka Xavera Svobody. Do hlavní role obsadil výborného Hugo Haase, který se zde, podobně jako o pár let později ve filmu Velbloud uchem jehly, proměnil v mnohem staršího muže. Snímek o pořádku a disciplíně, která však musí mít své hranice, přináší celou řadu zábavných, ale také dojemných momentů (zejména v závěru). Mírně upravená Svobodova předloha se dočkala i druhého filmového zpracování – režisér Vladimír Slavínský obsadil do hlavní role svého snímku Poslední mohykán Jaroslava Marvana. V porovnání těchto dvou snímků vychází z mého pohledu o chlup lépe mladší a rozvernější kolega, ale oba filmy jsou opravdu povedené a rozhodně stojí za zhlédnutí! (08.04.2014)