Návrat domů

Vynikající téma i skvělé obsazení, to je bez debat. Nemůžu se však zbavit dojmu, že některé situace byly nevěrohodné, působily jaksi nejistě a kostrbatě. Je to škoda, takové události z Prahy z konce druhé světové války v našem filmu moc místa nemají a myslím, že formát jakým byl Martin Frič, mohl snímek zpracovat lépe. Každopádně stojí za podívání i kvůli Běle Jurdové, která za mlada oplývala zvláštní aurou. (17.03.2023)

Válka skončila, slunce zářilo a šeříky kvetly jako o život. Země plná úsměvů, jako sad s krásným ovocem. Život se pomalu vracel k normálu. Byť zachycuje nepatrný zlomek poválečných jarních dnů. Bylo to silné a funkční. Ať bych charakterizoval jakkoli, skutečností zůstává, že to je jeden z nejzajímavějších filmů té doby, a to jak obsahem, tak nádhernou atmosférou pražských květnových dnů. Co k tomu ještě dodávat? Pravda, film už dost zestárl, ale šeřík si uchoval jarní rozkvétání dodnes. (01.03.2018)

Epizodicky štruktúrovaný film o tom, aký bolestivý môže byť návrat domov z frontu. Veci totiž už nikdy nebudú rovnaké a je jedno, že ľudia v podstate áno, len poznačení vojnou. Každá epizódka má svoju myšlienku, občas zamrazí pri akýchsi "chybách v komunikácii", pri filozofickej poznámke ohľadom vojny (zblízka sa na umieranie už iba pozeráme), pri pohľade na človeka, ktorý sa dozvedel, že stratil všetko. Ženy neboli iba obete, čakajúce márne na svojich padlých synov a mužov, ale aj vojačky, nesúce si do ďalšieho života nezmazateľné nočné mory. To všetko v statických dialógových scénach vo filme, založenom na hereckom výkone vždy spoľahlivého Karla Hogera. Na záver dôjde na polemiku, čo je tým skutočným návratom domov a zároveň dôkazom toho, že veci sa skutočne nenávratne zmenili. (18.06.2014)

Tak tady jsem byl s hodnocením opravdu na vážkách... Námět filmu byl skvělý. Mladý poddůstojník zahraniční armády se v květnu 1945 vrací s jednotkou do Prahy, odkud pochází. Celých těch dlouhých šest let se těšil na ten okamžik až zase doma otevře dveře a uvidí v kuchyni mámu se setrou a setká se se svojí snoubenkou. Ta myšlenka jej držela celou tu dobu strádání, bojů i v lazaretu po vážném zranění nad vodou. Teď je konec války a vše vysněné je přímo před ním. Jenže co to? Snoubenka nevydržela čekaní a když konečně zastihne někoho doma, zjistí, že jsou to cizí lidé... Ti mu mimoděk vypoví, že při bombardování přišli o vša a tak jim byl přidělen tento volný byt. Prý po nějakých popravených, protože jejich příbuzný šel bojovat za hranice.... Mareš navštíví ještě matku svého spolubojovníka, jemuž slíbil, že vyřídí mámě sbohem a předá jí jeho věci... Na to však prostě nemá sílu... Film měl velmi mnoho silných momentů a kdyby vše zůstalo jen v té osobní rovině kdy vysněné se tvrdě střetávalo s válečnou krutou realitou, bylo by to na 5 hvězd. Bohužel rok 1948 už snímek lehce zbarvil do ruda, což může divák vidět na všudypřítomných rudoarmějcích, Sovětech tábořícíh ve Stromovce i ve scéně s profesorem. Smolík nejprve krásně hovoří o glóbusu, který vzteky robil, protože první válečná léta se šeď rozprostírala dál a dál přes celou Evropu na východ a on už se na to nemohl dívat.. Pak ale okřeje, když začne vyprávět o porážce Stalingradu a následně o budování nového Československa... O Spojencích a bojích na západě nic... Přitom paradoxně v posledním záběru, kdy se kolona vozidel šine dle rozkazu do Sudet, jsou všechna auta od jeepů po náklaďáky americká :-). Píseň Poljushko Pole mám rád, ale tady to už byla čistá propaganda a tak jako čtvrtý hlas pískat nebudu... Högera mám rád a byl skvělý, ale mnohem radši než tento film mám snímek Májové hvězdy (1959), který se také odehrává v Praze v květnu 1945. Tři prázdné patrony pro klučíka na dvorku. * * * (17.06.2014)