Návrat domů

Válka skončila, slunce zářilo a šeříky kvetly jako o život. Země plná úsměvů, jako sad s krásným ovocem. Život se pomalu vracel k normálu. Byť zachycuje nepatrný zlomek poválečných jarních dnů. Bylo to silné a funkční. Ať bych charakterizoval jakkoli, skutečností zůstává, že to je jeden z nejzajímavějších filmů té doby, a to jak obsahem, tak nádhernou atmosférou pražských květnových dnů. Co k tomu ještě dodávat? Pravda, film už dost zestárl, ale šeřík si uchoval jarní rozkvétání dodnes. (01.03.2018)

Návraty z vojny sú vždy ťažké. Nie len v živote, ale aj románovo či filmovo. Vždy sa vrátite niekde, aby ste videli, že sa všetko zmenilo natoľko, že tam v podstate nepatríte. Ďalší z filmov natočených tak tesne po vojne, že to celé tou atmosférou ešte dýcha. Veľmi reálne. Začínajú sa však už objavovať oslavné chorály na udatných sovietskych vojakov, všetko sympaťáci, mierumilovní ľudia, žiadne znásilňovanie sa z ich strany nedialo. Na rok výroby ale pochopiteľne stvárnenie. (19.04.2021)

Epizodicky štruktúrovaný film o tom, aký bolestivý môže byť návrat domov z frontu. Veci totiž už nikdy nebudú rovnaké a je jedno, že ľudia v podstate áno, len poznačení vojnou. Každá epizódka má svoju myšlienku, občas zamrazí pri akýchsi "chybách v komunikácii", pri filozofickej poznámke ohľadom vojny (zblízka sa na umieranie už iba pozeráme), pri pohľade na človeka, ktorý sa dozvedel, že stratil všetko. Ženy neboli iba obete, čakajúce márne na svojich padlých synov a mužov, ale aj vojačky, nesúce si do ďalšieho života nezmazateľné nočné mory. To všetko v statických dialógových scénach vo filme, založenom na hereckom výkone vždy spoľahlivého Karla Hogera. Na záver dôjde na polemiku, čo je tým skutočným návratom domov a zároveň dôkazom toho, že veci sa skutočne nenávratne zmenili. (18.06.2014)

"Víš děvče, válka se musí škrtnout z našich životů...." Jak bláhové, jak pošetilé přání. Vždyť "válka to důkladně zpřeházela"... Tento Fričův snímek o vystřízvění z radostných chvil po skončení války má určitě svou kvalitu. Karel Höger v roli nadporučíka Mareše se se smutkem v duši vyrovnává po svém, tedy především mlčky. Škoda té až příliš rozjuchané atmosféry se sympatickými rudoarmějci tančícími kozáčka, to mi do té Marešovi zádumčivosti moc nesedělo. A škoda té závěrečné jásavé scény při přesunu Marešovi vojenské jednotky do Sudet. Tu bych si tedy vážně odpustil.          (26.02.2023)

Návrat domů jednoznačně připomene krásný Wylerův film Nejlepší léta našeho života, vzniklý o dva roky dříve. (Skutečně bych nevylučoval, že se jím autor námětu a scénaristé inspirovali, neboť NLNŽ měla v té době v ČSR značný ohlas.) Hlavní příběhový rozdíl spočívá v tom, že zde nesledujeme osudy několika navrátilců z 2. sv. války, ale vlastně jenom jednoho - důstojníka, hraného Karlem Högerem (je tu samozřejmě oceán vedlejších postav). I Höger, podobně jako hrdinové Wylerova snímku, zjišťuje, že všechno je naprosto jinak: Stará láska se za války vdala, rodiče byli zastřeleni, přátelé zmizeli do všech koutů světa. Jen starý pes ho poznal... totiž, to je zase Homér. Pardon. - Návrat domů je krom výborných hereckých výkonů pozoruhodný také faktem, že Höger v tomto filmu z roku 1948 hraje důstojníka-klaďase, který se vrátil ze Západu. Asi tedy tušíme, proč se film v příštích letech mnoho nereprízoval a tak víceméně úplně zmizel z divácké kolektivní paměti... (17.03.2007)