Hořící keř

Hořící keř je jednoznačně nejlepším českým filmem uplynulého roku a jedním z vůbec nejzdařilejších děl polistopadového období. Prolnutí zřejmě kvalitního scénáře - povzbuzujícím faktem je i mladý Štrbův věk - s vyzrálou režií Hollandové a nesporně velkým tématem a nosným příběhem se stalo skutečným diváckým zážitkem. Vynikající výkony předvedly sympatická slovenská "českoslovenka" Taťjána Pauhofová a Jaroslava Pokorná v roli Palachovy sedmibolestné maminky. Nad průměrem se pohybuje i Martin Huba ve velmi nevděčné úloze nomenklaturního stalinisty Nového a druhá Taťjána Medvecká jako ošetřující Palachova lékařka (Jaroslava Moserová ?). Přesné postižení doby, smysl pro detail i důslednost při zachycování dobových reálií dále dokreslují všelidský rozměr Palachovy altruistické tragédie. Věcnost přístupu autorského týmu dokládá i v závěrečných titulcích také seznam ostatních "pochodní" protestujících proti podlé agresi zemí Varšavské smlouvy, jejíž obětí se naše země před 45 lety stala. Hledáme-li na komunistickém režimu slabá místa i způsob jejich adekvátního postižení, nabídne nám HOŘÍCÍ KEŘ hned celou paletu demonstrací těchto neodpustitelných jevů a postupů. Je jejich výraznou názornou anatomií. Současně drobnokresba, kterou Hollandová zvolila, zachovává nezkresleně nadčasový rozměr dějů i odkazu roku Pražského jara. A to nejen pro starší, ale jak naznačuje hodnocení na ČSFD, ale i pro mladší generaci či generace. Tato skutečnost těší dvojnásob. (02.01.2014)

Napovídalo se o něm mnoho, výsledek nakonec naplnil ohlasy. Zvlášť když má převýraznou tuzemskou příchuť, to potěší o to víc. Než se schoval srp a kladivo, dělo se tu hodně prasáren. Poměr sil byl předem daný. Třídílné televizní drama, které natočila polská režisérka Agnieszka Holland, je sakra ambiciózní. Dalo by se o něm rozepsat na několik stran, ale tentokrát bude lepší, když si každý přímo při projekci vytáhne to své. Ať to bude naléhavý scénář mladého autora, spolehlivá režie umně analyzující nelehkou dobu, velkolepá kamera Martina Štrby nebo přesný casting, kdy bez výjimky potěší proklepnutá jména Pauhofová, Trojan, Huba nebo Budař, stejně jako civilně úsporná Palachova matka (Jaroslava Pokorná). Naléhavé, objektivní, emotivní, tíživé, stále aktuální a hlavně nepolopatické. (15.08.2014)

Na české poměry opravdu výjimečné a nejen na ty seriálové. Pohled z "vnějšku" od Agnieszky Holland navíc celému projektu neuvěřitelně pomáhá a celá minisérie je tak plná intenzivních a emotivních momentů. Celé je to navíc brilantně zahrané a člověk ani neví, koho z obsazení vychvalovat víc, protože tady hráli všichni na 200%. Jen škoda úplného závěru, který nedokázal naplno využít potenciálu a nepřišel s žádnou emotivní tečkou a byl spíše takový prázdný. Nedořešenost okolo některých postav totiž celkem zamrzela. Jinak ale nevím, jestli u nás něco podobného ještě někdy vznikne. 80%+ (17.02.2013)

Poněkud edukativní momenty snímku (autor scénáře má ale za sebou vynikající analýzu v knize o začátcích normalizačního Barrandova) vyvažuje (na televizi dvojnásob) vybroušené řemeslo (v zemi, kde se filmařem může stát každý) a důležitost tématu (s přihlednutím k přehnaným pózám všudem kolem dokonce trojnásob). (30.05.2013)

Moje hodnocení je silně spjato s referenčním rámcem české kinematografie, tj. hodnotím v kontextu neutěšených "českých poměrů". Estetika, silný příběh a morální apel tady působí jaksi nepatřičně vedle seriálů typu Vyprávěj... Původně jsem ani komentář neměl potřebu psát, ale vyprovokovaly mě dvě věci: 1. Hořící keř naprosto dokonale připomenul zbytečnost a trapnost Českých lvů, ve kterých o filmy jde snad až na posledním místě. 2. Dost mě zarazila recenze filmu na blistech od J. Čulíka. Ten Hořící keř označuje za "neuvěřitelně slabý film" a tvrdí, že tento "šunt", který mu činil "duševní utrpení", někteří lidé vychvalují "zjevně čistě z ideologických důvodů". Ať se na mě ten dotyčný člověk nezlobí, ale jeho recenze je naprosto krystalickou ukázkou ideologického (!) odsudku filmu. Nejprve přiznal, že film vůbec neviděl, ale už dopředu věděl, že "seriál zřejmě falešným mýtem bude, už proto, že jeho příběh napsal mladík, který v Palachově době vůbec nežil, a režisérka je Polka, tedy romantička, která kontury příběhu zjednoduší a uhladí." (to jsou panečku argumenty!). A přesně s tímto apriorním odsudkem se na "nátlak" přátel na seriál podíval a s předem daným názorem v díle účelově hledal každou drobnost, podle které by pak mohl sepsat dojmologickou, argumentačně slabou a silně ideologizovanou kritiku "pražské kavárny" (protože mám dojem, že tento film je jen a jen záminka právě k dlouhodobé kritice a zesměšnění názorových oponentů, ve které pokračuje i po Lvech výrazy jako "česká filmová kritika se zdiskreditovala" nebo "tupí ideologové" ). Tento způsob myšlení (spolu s přístupem ČT, která si teď doufám rve vlasy) by už snad konečně měl vyhynout. Jak svěže působí rozhovory se Štěpánem Hulíkem vedle těchto ideologických stařešinů, kteří zamrzli někdy v 70. letech. __ Vrátím-li se k seriálu samotnému, vedle vizuální atraktivity bych vyzdvihl i zajímavou hudbu Antonia Komasa-Lazarkiewicze a výkon Jaroslavy Pokorné v roli Palachovy matky. (23.02.2014)