Hořící keř

I don't know myself where do we go to find the place where we belong. Podívaná, která klouzá po zřítelnici, hlodá mysl a místy bodá tak, že zůstává podivná tupá bolest rezonující v hrudním koši. Nepředstavitelná doba v projektu, který leptá, pálí a škvaří tkáně pod povrchem a divák vše sleduje skrze odrazy výloh, rozostřených a deštěm smáčených oken a zrcadlech bez možnosti cokoliv změnit. Není to dokonalé, ale Hořící keř v našich končinách působí tak trošku jako zjevení, kterému leccos odpustím a rád. PS: Hang ve zvukové složce filmu je pak příjemným překvapením a pomyslnou třešničkou na dortu. (04.02.2013)

S tímhle komentářem jsem čekal dlouho, předlouho, abych byl prost zbytečných emocí. Leč nakonec to asi nebylo moudré rozhodnutí, protože s emocemi se vytratila i chuť to vůbec napsat. Ale i flanker.27 splácí svoje dluhy, a tak je třeba se překonat. Nejdříve k činu samotnému. Nevidím rozdíl mezi Palachem, jeho polským předchůdcem a jeho následovníky, a mezi "elitním sebevražedným komandem Judejské lidové fronty". "You silly sods". Jestli to někdo považuje za neuctivé, pak má zcela pravdu, já osobně na těchto činech nic úctyhodného nevidím. Považuji je za asi tak smysluplné, jako kdyby se židé ve varšavském ghettu namísto povstání demonstrativně sami zplynovali. Je rozdíl mezi tím život riskovat a nasadit a mezi tím ho nesmyslně ztratit. Proč to rozebírám? Protože to je pro mě jako dělat mučednickou auru kolem nositele Darwinovy ceny. A tím myslím rovněž celý mediální obraz z obou stran. Dobové komunistické propagandy i polistopadové adorace a v některých případech i tvorby hloupých paralel s uplakanými křesťanskými mučedníky nebo dokonce dodávání smyslu v tom, že "už za dvacet let" se právě díky tomuto činu komunismus zhroutil. Tu stálou potřebu hledání (tvorby) ikon, nejlépe mrtvých nebo velmi vzdálených, "nepostižitelných", které známe vesměs nějak zprostředkovaně, já nesdílím. To jsou důvody, proč se hned v základu rozcházím z filmem v úhlu pohledu na věci vezdejší. A říkám to s plným vědomím toho, že maminka coby 18letá holka v tom pohřebním průvodu šla a vnímala a navzdory těžkému vystřízlivění po roce 1989 tuto událost stále vnímá jinak než já. Film je odveden po řemeslné stránce profesionálně, z hlediska děje však unyle a navzdory potenciálně dramatickým situacím zdlouhavě a nudně (což říkám jako člověk, který v takovém Stalkerovi cítí drama v každém pohybu). A co horšího, je na něm příliš vidět pohled doby 50 let po události namísto zachycení doby samotné, takže víme, koho a jak uvést do scény a koho ani jednou nezmínit (Dubček). A čtyřicítku Burešovou hraje ani ne třicetiletá Pauhofová, v tom cítím taky kus manipulace (s hezkou holkou se lépe ztotožňuje). Komentáře, které se mi líbily: NinonL, RadushM, Kosir. (31.03.2016)

5 mesiacov pred okupáciou Ruských vojsk na území ČSSR, študent filozofickej fakulty Ján Palach urobil niečo čo otriaslo celou zemou. Polial sa benzínom a zapálil na protest proti komunistickému režimu. Bol prvou a zároveň jedinou živou pochodňou, ktorá dala jasne najavo čo si o režime z neďalekého východu myslí. 4 dni po jeho smrti v novinách vychádza článok s vyjadrením poslanca Viléma Nového, ktorý jeho skutok označil ako krok chorej osoby, ktorá bola oklamaná svojimi prívržencami. Klamstvá ohľadom studeného ohňa pobúrili matku zosnulého natoľko, že sa rozhodne konať. Za pomoci advokátky Burešovej žaluje Nového o ochranu osobnosti. Nežil som v tej dobe. Nie je mi príslušné hodnotiť ako sa v tom čase ľudom žilo. Od rodičov, starých rodičov so počul rôzne názory. Na vtedajší režim sa prevažne sťažovala len cirkev, inteligencia či herci. Nie, nespochybňujem krutosť tej doby. Je zrejmá. Myslím si však, že najväčšie zverstvá nás ešte len čakajú. Radšej odstáť rad na mandarínky, ako nemať čo do úst. Film je skvostom českej tvorby a úplne si získal môj rešpekt. Toto je jeden z najlepších filmov aké som videl. (13.10.2013)

" Všichni jsme mezi mlýnskými kameny." "Pro politika je pravda to, co je prospěšné pro lid." Paní Agnieszce se podařil malý zázrak - přemístila mě na okamžik do krajiny mého dětství. Tam, kde křeček kousal a lechtal, pro mlíko se chodilo s bandaskou a pro pivo do džbánku. Ale také do míst špinavých šedivých ulic, oprýskaných fasád a ruských tanků, kde jinak skvělý soused mohl být i donašeč a soudruzi byli mocní, protože je chránila strana a vláda. Před očima se nám odvíjí příběh. Na scénu přichází mladý student filosofie. Jeho příběh známe, ale jak zasáhl jeho nejbližší, co všechno rozpoutal? Dostáváme se mezi obyčejné lidi, jako je paní Palachová, ale i vysoce postaveného majora, který propouští zmlácené studenty a vrací vytištěné letáky. A také mezi kolegy polapené ke spolupráci pod pohrůžkami a vydíráním. Dobrý film se pozná podle dvou věcí. Za prvné - není co ubrat. Všeho je akorát, nic nepřesahuje, ale kdyby tam kousek chyběl, už by to nebylo ono. A za druhé - musí ve vás zůstat ještě dlouho po tom, co skončí titulky. A to se u Hořícího keře povedlo. Není tam přehnaný patos, najdou se i milé úsměvné momenty, všechno je přirozené. Oceňuji přístup tvůrců, kteří se nesnaží o hraný dokument, ale vědomně používají filmový jazyk pro ucelenou výpověď. Nejásám a nekřičím, ani nechřestím klíčemi, ale tiše říkám "Děkuji!" (07.03.2014)

První, co mě napadlo, že to bude úplně jiná káva, než nostalgicky laděný návrat do minulosti zachycený ve stylu retro televizního seriálu Vyprávěj. Shovívavost vůči normalizační době je tatam a všichni se jistě shodneme na tom, že doba, kterou zachycuje režisérka Agnieszka Holland s vlastním emočním vztahem a znalostí dobových reálií se jeví trochu jinak než výše zmíněný seriál. Leč v zájmu úplnosti a ve snaze lépe pochopit dobu chci podotknout, že na odhalená fakta československé minulosti oživené dokumentárními záběry se lze podívat ze dvou stran, protože každá mince má dvě strany. Dnes si to lidé už nepamatují, ale lze vysvětlit, že pro mnoho občanů v době pookupační tzv. normalizace bylo ještě jiné Československo. Právě z tohoto společenského a politického marasmu uměla řada lidí šikovně profitovat a nakrást třeba ve státním podniku všechno, co potřebovali pro stavbu svých chalup. Nemluvě o tom, že již od ranních hodin hospody jen hučely a cinkaly půllitry, některé známé osobnosti, umělci, herci, zpěváci a muzikanti, (přisluhovači režimu), doslova lezli za minulé doby režimu do zadku, či dokonce fízlovali. Zatímco jiní lidé protisocialisticky naladění (třeba Charta 77), museli třeba pracovat v kotelnách nebo jít rovnou sedět. Nicméně, zaplať pánbůh, že padl zářivý socialismus, dlouho jsem si myslel, že všechno bude fajn, ale dnešní vláda arogance moci, mocných chamtivců a lobbistů o fajnovosti tedy moc nesvědčí. Nemyslím si, že to je dobrá cesta do budoucnosti. Ale zpět k věci. Osudové drama JUDr. Dagmar Burešové při vší úctě mohlo nabídnout za 240 minut mnohem více, možná je to i tím, že tam bylo pár nadbytečných scén. I přes výše řečené je Hořící keř nadprůměrně vystavěný seriál, jenž zvedl televizní laťku. Herecký vklad v podání herečky Jaroslavy Pokorné v roli Libuše Palachové na mě působil asi nejemocionálněji, mimochodem skvěle to hrála. Velký herecký talent Táňa Pauhofová měla půvab, ale nejsilněji na mne nepůsobila. Snad bych ještě dodal, že je možná škoda, že zatím z neznámých důvodů filmaři opomíjejí detailnější pohled na život Jana Palacha, jenž by byl jistě nosnou a zajímavou látkou pro celovečerní film. (21.04.2013)