Hon

,,…ALE VŽDY SE PŘEDPOKLÁDÁ, ŽE DĚTI MLUVÍ PRAVDU.“...... /// Až absurdní sled událostí na téma – JAK ZLIKVIDOVAT ČLOVĚKA. Někdo nemá rád válečný filmy. Já zas moc nemusím tyhle kousky, který věrohodně ukazujou, že největší a nejkrutější zvíře je člověk. Ten příběh je totiž realistickej a hnusnej. One man show v brutálním dramatu, který vám zvedne tlak i adrenalin. Filmařina? Nevím. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Zjistím, že k likvidaci hajzla vod naproti nepotřebuju Ukrajince, ale školku. 2.) Thx za titule ,,ACIN“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ** (27.06.2013)

Podle kadence slin, flusaných zde na klíčové děvče jsem se domníval, že půjde o pětiletou předčasně vyspělou sexuální mašinu, co svým propadlým hrudníčkem manipuluje svět a doposud necelulitickou prdkou vrtí psem. Ona to zatím šmudlinka, kterou na jejím dětském obláčku zklamal chvilkově necitlivý přístup dozorce z kindršůle. Tak plácla první blbost, co se jí prohnala hlavičkou.... Každý dospělý zde vlastně konal správně, což neznamená, že celek nemusí mířit do řiti. Severské země, již díky svým tuhým zimám a nižší hustotě zalidnění, mají s pedofilií (co je malé, to hezké) či incestem (co je v domě zraje pro mě) bohaté historické zkušenosti. Právě proto je tahle sonda do hlubin maloměšťákovy duše přínosem, vědí, o čem točí. Snad kdekterého diváka v krizové chvíli vzpomínka na film nakopne a praví - dvakrát měř, než uřízneš. Čtvrtou přidávám za závěrečný hon a symboliku kulky, co sice tentokrát netrefila nevinného, ale jen těsně! Stejně na něm provždy ulpí třísky a pach střelného prachu. (06.11.2015)

Karl Popper napsal někdy v polovině minulého století několik článků a knih o tom, že správná hypotéza musí nabízet prostor pro své vyvrácení. Pokud totiž upravujeme náš výklad faktů na základě teorie, pokud nezavrhneme hypotézu, když empirické důkazy nesedí, pak si ona teorie nezasluhuje být teorií nazývána a měla by být odmítnuta. Měla by být nahrazena něčím, co vyvratitelné bude. Poppera v jeho knihách sice zajímala především věda, s jistým nadhledem by se ale dalo říct, že jeho charakteristika sedí i na děj Honu jako takového. V něm je totiž hlavní hrdina obviněn ze sexuálního obtěžování a pedofilie poté, co si jedna malá holčička ve zlosti vymyslí, že jí ukazoval pindíka, a škála nepříjemných důsledků na sebe nenechává čekat. Když si holčička uvědomí svou chybu a nechce vypovídat před psychologem, všichni dospělí to považují za známku studu k tomu, co se přihodilo. Když mamince řekne, že se mezi ní a Lucasem k ničemu podobnému nedošlo, vysvětlí si to maminka jako snahu vytěsnit zážitek ze své paměti. Ať už zkrátka kdokoliv udělá cokoliv, vždy to podle místních bude prokazovat Lucasovu vinu, vždy se zkrátka - použijeme-li myšlenky Karla Poppera - bude chápání důkazů měnit podle teorie, ne teorie podle získaných důkazů. A co je pro hlavního hrdinu ještě horší, jeho sousedi se tentokrát rozhodnou vzít spravedlnost do svých rukou. Pod vlivem ideje, že k monstru se člověk může chovat zas jen jako monstrum, postupně začínají likvidovat vše, co si Lucas celý život budoval. Hon je nepříjemný, syrový, nelítostný, působivý. Ukazuje totiž, jak propastný rozdíl může být mezi "zdáním spravedlnosti" a "spravedlností" jako takovou nebo že většina nemusí mít vždy pravdu (i když je na tom naše politické uspořádání založené). A zároveň nám připomíná, že dokázat, že něco neexistuje, něco není či se něco nestalo, nejde. Jak už totiž tvrdil Bertrand Russell v jedné své eseji: I když nebudeme mít jediný důkaz toho, že kolem Země obíhá čajová konvička, nikdy nemůžeme s jistotou tvrdit, že někdě na obloze, skrytá pohledům našich dalekohledů, není. [47th Karlovy Vary International Film Festival] (02.07.2012)

Je jasné, že pokud byste někdy mohli přijít o své obvyklé racionální uvažování a zvyk jednat až po seznámení se stavem věcí (pokud ho tedy vůbec máte, že...), pak by to měly být právě situace, kdy vám vaše dítě řekne, že mu někdo ubližuje. Ale Vinterberg si práci až příliš zjednodušuje, byť v jednotlivostech je nutné konstatovat, že chytře volí nejméně prokazatelnou variantu toho, co se mělo podle blonďatého andílka (a jak se dozvíme, i podle dalších dětí) stát. Nevím samozřejmě jak nakládá dánský justiční systém s údajnou obětí zneužívání, ale dost pochybuji, že neznají nic jako znalecký posudek z oboru pedopsychologie nebo sexuologie. Tím probůh nechci říct, že Lucas mohl v klídku čekat, až se pravda ukáže, a všechny fuckovat s odkazem na presumpci svojí neviny. Však taky právě tohle je hlavní částí Honu. Tohle, neboli davová psychóza, neboli "my víme, že jsi to udělal, a žádný soud nepotřebujeme", plynule podle hesla "na každém šprochu pravdy trochu" přecházející v "a stejně jsi to udělal, i kdyby tě desetkrát zprostili", s dovětkem "však toho soudce, prokurátora a advokáta by měli pověsit na stejnej strom jako tebe". Vinterberg ale samozřejmě nechtěl točit kritiku systému, který není ve svém svatém nadšení pro ochranu blaha dítěte schopen rozpoznat ubohé křivé nařčení, ale kritiku stádního uvažování, zkratkovitosti až zvířeckosti, a hlavně zdrcující dopad toho všeho na křivě obviněného. Mikkelsen opět boduje, a poslední minuty filmu jsou skutečně brutální. 80% (19.03.2015)

Ještě než začneme s tímto komentářem, tak místopřísežně prohlašuji, že jsem oficiálně skutečně hetero a veškeré kratochvíle se zvířecími samci jsou čirým selháním mysli a velmi se za ně stydím. Ale jak všichni víme, zakázané ovoce chutná nejlépe a tak byste mi mohli, v tomto rozmanitém světe atraktivních fenek, akceptovat taky trochu toho povyražení. Občas moje perverzní choutky naberou skutečně ujetý směr a já tak jednou vyzkoušel trable, zdánlivě podobné těm, kterými si musel projít sympatický hrdina tohoto sugestivního snímku. Jednou jsem si v parku vyhlédl čtyřletou holčičku, která si na pískovišti hrála s bábovkama, čemuž upřímně moc nerozumím, protože ta kakaová vypadala chutně a nebýt od písku, tak bych si i nabídl. V okolí nikdo nebyl, její máma kouřila šéfovi Rychlý roty někde za tújí a já se tak mohl v poklidu vydat do akce. Bez čekání jsem vyrazil na pískoviště, stoupl si před holčičku a stáhl si trenky. Holčička na něj váhavě pohlédla, bohužel přes mé proporce neviděla ani piču, tak mi s politováním dala pětikorunu, ať si koupím bonbón a odešla. Ach ty děti! Stejné pocity jsem zažíval i během excelentního hereckého výkonu mladičké Anniky, která mně neuvěřitelně pila krev a nejednou jsem měl chuť se měsíc nemýt a pak ji uvázat svý trenky na hlavu, aby taky pocítila peklo. Pro mě každopádně příjemné překvapení a velmi silný zážitek, za pět bez zaváhání. (31.03.2014)