Pán Lazhar

Moc hezké. Tak příjemný a zároveň skvěle natočený nový film ze školního prostředí jsem už nějakou dobu neviděl. Autor scénáře a režisér Philippe Falardeau se nestaví striktně ani na jednu stranu, ukazuje věci tak jak jsou, ale přitom nic zbytečně nehrotí a vše podává velmi vkusným způsobem. Jeden z mála dnešních filmů, kde se naprosto plynule prolíná osobní i pracovní příběhová linka a ani v jedné nic neskřípe ani nepřečnívá. Navíc to má nádherně čistou kameru (nevím jak jinak ji popsat, neupozorňuje na sebe, ale přitom je na každý záběr radost pohledět) a výbornou klavírní hudbu. (08.12.2012)

Odlišnosť kultúr, odlišné vnímanie jedného a toho istého problému deťmi, dospelým jedincom ako pedagógom či rodičom. Citlivá téma straty života vlastným pričinením je vždy bolestivá. Je možné, že sa človek dostane do stavu, z ktorého niet východiska, a tak radšej spácha samovraždu? Áno, toto sa dá relatívne akceptovať, keď sú na to dôvody (aspoň mne), ale urobiť niečo také počas výučby svojim žiakom na ZŠ, o ktorých tvrdím že ich mám úprimne rád, to skôr hraničí z bezcitným posolstvom či dokonca akousi chorou snahou negatívne zasiahnuť. Čo sa týka snímku ako takého, detská hrajú fakt slušne, pričom najmä v závere skutočne presvedčivo. Skrátka, človek im tú ťažobu na duši veril. Film je to pekný, s pomerne hlbokou, ťažkou myšlienkou, ktorá stojí za zamyslenie. Lenže snímok, ktorý si berie na paškál tak vážnu tému, by mal diváka dostať do nejakého stavu depresie, aby ľutovať všetkých čo sa s danou situáciou nevedia vyrovnať, no a to sa v mojom prípade nestalo ... (09.05.2016)

Samovraždou v škole sa už zaoberalo veľa filmov, ale väčšinou sa témy zhostili lepšie ako tento snímok. Režisér sa celú stopáž nerozhodol, či chce zachytiť len atmosféru v triede alebo analyzovať príčiny konania postáv. A tak neustále lavíroval. Práve oná "hybridnosť" podľa mňa spôsobila, že si ma film vôbec nezískal. (20.10.2015)

Pomyšlení, že by dnes učitel ohnul drzého výrostka přes lavici a seřezal rákoskou, je stejně bizarní jako praní prádla na valše. Současná, podotýkám západní, úzkostlivě korektní společnost nařizuje zacházet s dětmi jak „s radioaktivním odpadem“, čili kantore, ruce pryč. Monsieur Lazhar, charismatický chlapík a zastánce starých metod je názoru, že nějaký ten lepanec či pohlazení ještě nikomu neuškodily. Má na krku imigrační úřad, zvyká si na novou zem i školní pravidla a musí se, stejně jako jeho nová třída vypořádat s těžkým traumatem. Je přesvědčen, že smrt by neměla být ve škole tabu, že je třeba o ní hovořit otevřeně a nepodceňovat závažnost toho, jakým způsobem a jak dlouho děti tragickou událost zpracovávají. Jenže u příslušných autorit nenalézá pochopení. Emocionální stres prý není nemoc, kterou je třeba vyléčit... Toto nenápadné drama, oproštěné od pompézních gest a proslovů, se zabývá subtilní a nevyzývavou formou zvládáním traumatické situace na základní škole v dnešním multikulti světě a poukazuje na důležitost vzájemného respektu mezi pedagogem a žáky. (18.04.2012)

První dva tématické okruhy - školství a emigrace - je tu hojně (a zodpovědně) polemizováno. Třetím okruhem je otázka, kterou klade učitel Lazhar, a které se ostatní úzkostně vyhýbají: Proč to udělala Martina ve třídě? Hledáním odpovědi se nedostáváme do dalších sfér, zůstáváme u těch uvedených, ale nyní se nacházíme už nikoli ve třídě, ale někde pod ní, někde ve školním slepě. - Jsou nejlepší učitelé ti, kteří jimi nejsou? - Proč si vybral právě Balzacovu Šangrénovou kůži? (Třeba zjistit!) (07.09.2021)