Sen noci svatojánské

Sen noci svatojánské dle té slavné komedie Williama Shakespeara, básníka a herce, je Trnkovým opusem grande. Dokonce se zdá, a všechno tomu nasvědčuje, že Jiří Trnka stvořil svůj opus magnum. Trnka (a nejen svým osobitým výtvarným výrazem osob a prostředí) vykouzlil nadzemsky snové loutkové galapředstavení, baletní rej s poezií v jednom. Se scénářem mu pomohl jeho častý druh Jiří Brdečka, básník Josef Kainar přispěl lehčeji škádlivým komentováním děje, Rudolf Pellar hebkým slovním doprovázením, sochař Jaroslav Kulhánek zas plastickou výzdobou prostředí a místa a Václav Trojan éterickou hudební symfonií. Těch dělníků u mistrova kusu bylo více. Ach, ty vidiny nás všechny svádějí a klamou, ale což, hlavně, že jsou krásné. Trnkův opus magnum Sen noci svatojánské je okouzlujícím filmovým dílem. Nezbývá než zvolat: Ať žije plzeňský rodák Trnka, jeho výtvarné umění, loutky, rozpustilá hravost a smysl pro čarokrásnou poezii! (08.07.2021)

i když se Trnka pořádně vytáhl a dokázal z loutek vytřískat maximum života, tak to na mě obsahově moc nezapůsobilo. Rozšířil jsem si však aspoň obzory z Trnkovy i Shakespearovy tvorby. Já v hodnocení zůstanu jen u silnějších 3 hvězd - snad mě tady za to neukamenujete. Své nadšené diváky si určitě najde jinde a zaslouží si je. [ PŘÍBĚH: 2 /// ATMOSFÉRA: 3 /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 1 /// ART: 2 /// STYL: 3 /// CASTING: X (3*MAX) ] (28.11.2015)

Teď po shlédnutí lépe chápu Trnku, že chtěl film vyrobit němý, protože ten utahanej komentář snímek dost zabíjel. Jinak ale po všech stránkách perla. Shakespearova předloha je prodchnutá atmosférou kouzel a bájných světů paralelně existujících vedle toho našeho. Jiří Trnka šel ještě dál. Přetvořil náš svět na ten kouzelný a do koexistence (nikoli kontrastu) posadil Oberonovu říši. Plasticita a životnost dřevěného fikčního světa je úžasná. Skvělé svícení a trochu uspávací hudba. Nedivím se, že měl i Disney o tenhle "národní režisérský poklad" takový zájem. Co mě ale udivuje, je to, proč znají Trnku líp v Japonsku než u nás. Necelých dvě stě hodnotících v roce 2009! (25.09.2009)

Co říct asi o nejlepším animátorovi u nás, animátorovi, který se neztratil ani v Evropě či ve světě, o jeho průlomovém filmu? Že jsem ráda a vděčná, že jsem ho konečně viděla? Budiž. Ze Snu noci svatojánské čiší láska k řemeslu, autorova hravost a pečlivost. Formální stránka je takřka dokonalá. U příběhu jako takového je to horší. Shakespeare má na svém kontě rozhodně lepší hry a Trnka si Sen noci svatojánské trochu přibarvil k obrazu svému a udělal z něj spíše lyricko-snový film. Budu to brát jako autorskou invenci, ovšem musím říct, že právě ona poetičnost může být i u filmu o trochu delšího než hodina překážkou k prožití dokonalé slasti. Pro mě osmdesát procent s odřenýma ušima. Trnka je zkrátka persona a Sen noci svatojánské echtovní kousek, byť má své chyby. (08.04.2012)

Sen noci svätojánskej vo mne vždy vzbudzoval dojem účasti na nejakom sabate, či keltskom ríte. Ostatne, Beltain a ďalšie pohanské sviatky a s nimi späté rituály neboli ešte v Shakespearových časoch až takou vzdialenou minulosťou, na niektorých miestach dokonca ešte stále doznievali a vyrušovali (doslova) miestnych protestantov. Sen akoby do seba abstrahoval toto pohanstvo - a možno len "náš" obraz o ňom, ale to je teraz irelevantné - s akousi jeho živočíšnosťou a živelnosťou, s jeho schopnosťou búrať hranice medzi sociálnymi skupinami i medzi človekom a prírodou. Akoby sa tu skrátka zacelila nejaká trhlina a všetko sa zmiesilo do jedného kotla, čoho výsledkom je príchod elfov, trpaslíkov a víl, akýchsi manifestácií tohto miesenia a prepájania ľudského a prírodného. Možno takto doliehal na fantáziu malého Shakespeara svit ohňov a smiech tancujúcich ľudí uprostred Ardenského lesa. (...) Rovnako fascinujúce je aj to, ako si túto tému vyžiadal samotný jazyk prvého vrcholného obdobia v tvorbe Williama Shakespeara. Ten akoby tu sústavne explodoval do nových a nových básnických postupov, irónií a paradoxov, prekvapivých, často protichodných prirovnaní, ktoré Shakespeare následne prepája prostredníctvom tém jednotlivých monológov, kedy človeka prekvapuje každé ďalšie slovo až vzniká dojem extrémneho nasýtenia a preťaženia. Slovo tu získava nadvládu nad dejom, ovláda ho, prejavuje sa vo svojej vlastnej "materialite" a mení sa na burácajúce more, ktoré čitateľa necháva vynárať sa, aby ho následne opäť ponorilo do svojich vĺn a nenechalo ho vydýchnuť. Človek sa vďaka týmto veľkolepým metaforám na istý čas cíti ako súčasť celého kozmu. Slovo akoby tu skrátka získalo magickú moc. (...) Niečo podobné robí aj Trnka. Aj on ukazuje, a to aj v štylistickej rovine, toto miesenie, metamorfózu a permanentné hmýrenie. Týka sa to vlastne už samotných bábok, ktoré sú a zároveň nie sú ľudské. Aj v jeho poňatí je táto látka utkaná zo snov, v ktorých temnotách sa môže udiať čokoľvek. A aj tu sa ozýva niečo živočíšne a pohanské, najmä keď Oberon pôsobí ako nejaký mýtický duch lesa (mimochodom, tá Mijazakiho inšpirácia pre Ducha lesa v Princeznej Mononoke je tu priam do očí bijúca). Spolu s tým do toho prenáša aj ten prvok ľudovej (smiechovej) kultúry, ktorý celú udalosť čiastočne relativizuje. Zúčastnili sme sa len nejakého utajeného rítu? Je to len súčasť rozbujnenej fantázie počas skúšania na predstavenie? Alebo je to len Klbkov sen? Niečo v človeku však chce veriť, že tá mágia, ktorú ukazuje Shakespeare aj Trnka je skutočná. Že občas sa zem rozostupuje a na povrch sa rozbehnú Pukovia, víly a škriatkovia. Že nastal čas, kedy sa profánna realita rozpúšťa a človek zažíva už tu na zemi ten absolútne pohlcujúci pocit spojenia so všetkým živým navôkol. Ak nie, aspoň tu máme Trnku a Shakespeara, ktorí nám dokážu tieto pocity na pár okamihov sprostredkovať. (07.09.2021)