Úsvit planéty opíc

Jednička byla určitou interpretací na současnou podobu sebedestruktivního světa, sázela na herce i znepokojivou atmosféru a hlavně světu představila pro Pána prstenů klíčového Andyho Serkise zase trochu jinak. Znovu je coby Cézar znamenitý. Jeho gesta, mimika, řev, pohled. „Dvojka“ ovšem poutavější není. Slavný kousek s Charltonem Hestonem dnešní mladé diváctvo nezná a domnívá se, že s Jamesem Francem (možná s Timem Burtonem) to před časem začalo. V tom filmovém světě uběhla celá dekáda, Cézar vede moudrými rozhodnutími opičí kmen, který vzkvétá, zatímco lidstvo je kvůli viru na pokraji zániku. V San Franciscu přežívá pár zoufalců, kteří prahnou po přísunu elektřiny (zdroj hledají až na poslední chvíli?) a kteří jsou vůči nákaze geneticky imunní. Jenže cesta k ní vede přes opičí území. Dějový vývoj je v prvních desítkách minut hodně slaboučký á la opice jsou zlé, tvrdí lidé, lidem nelze důvěřovat, oponují primáti. Jak to vypadá jinde na zemi, se nedozvíme. Nosné lidské postavy zoufale chybí. Gary Oldman už dávno není tím šmakovním záporákem (není tu ryze zlý, podotýkám) z devadesátých let, lidští hrdinové vesměs nudí. Ocenit lze tak to, s jakou jistotou tvůrci zvládli upozadit člověka a poutavě vyprávět z perspektivy chlupáčů, kteří jsou mnohem zajímavější. Technicky je to samozřejmě k maximální spokojenosti, kombinace herců, krajiny a primátů působí naprosto realisticky. Akční scény ovšem nestrhnou, za tím si sakra stojím. A hlavně po scénáristické stránce jsem nic objevného neprožil – výsledek je bez propracovanější motivace postav, nikam nesměřuje, schází moment překvapení a trestuhodně i humor, režijní nápady jsem také „žádné“ neviděl. Navíc se tu alibisticky pracuje s tím, že zlí jsou jak mezi lidmi, tak i opicemi. 3D nevyužité a zbytečné!! Posledně to byly hodně solidní čtyři hvězdy, teď spíš slaboučké. Bohužel.. (20.07.2014)

Lidé. Opice. Lidoopi. Savci. Verbež. Všichni. Mluvit. Mnoho. CGI. Mnoho. Blockbuster. Myšlenka. Zdánlivě. Povrchní. Černobílé. Zkratkovité. Polovina. První. Lepší. Napětí. Podprahové. Ticho. Bouře. Pokračování. Jiné. Velmi. Podtóny. Aktuální. Osudovost. Předstírat. Horší. Ne. Lepší. Jiné... A jako bonus k úsečné řeči zvěře dostanete i genezi první ochcávací právní kličky opičího zákoníku spáchané na Rambo opičákovi. (15.07.2014)

To, že se po týdnu artovek ve Varech budu u amerického trháku s atraktivním námětem prostě a jednoduše nudit, jsem tedy nečekala. Zklamání nelze potlačit. Pryč je znepokojivá atmosféra z jedničky, kdy opice coby evolučně nižší stupeň člověka získávají IQ, které dosud měl jen homo sapiens sapiens. Libovolný lidoop přehrává člověka (Oldman, Acevedo), nosné lidské postavy chybí. Příběh tvoří drobné roztržky na obou stranách, které jen stále dokola variují „opice neposlouchá hlavní opici a chce zničit lidi/člověk neposlouchá hlavního člověka a chce s opicemi buď vyjít, či je zabít“. Opice vědí, že lidí je málo a živoří, lidé vědí, že někde v lesích si žijí opice. Střet je nevyhnutelný, což víme i bez znalosti frančízy, ale čekat 130 minut, než k němu dojde, a v mezičase si zavzpomínat na staré dobré časy mladého Caesera, je vskutku neuspokojivé. Chybí totiž jakýkoli moment překvapení nebo hlubší přesah či propracovanější motivace. Lenivý scénář. [Kino, 3D, titulky] (14.07.2014)

To se pořád mluví o postavách, vyprávění a významech, ale trochu se zapomíná na to, že je tenhle film pozoruhodný stylisticky, hlavně v rámci hollywoodské produkce. Reeves tady definitivně prokazuje, že má velký cit pro materiál, protože zatímco Cloverfield vyžadoval až nepříjemně zesílenou shaky-cam estetiku, ze které se pár lidí málem pozvracelo, Úsvit planety opic naopak charakterizuje neobvyklá střihová rozvážnost a velké množství celků. Není to samozřejmě jako dnešní artová produkce, ale v některých postupech se jí film docela blíží, například významotvorným zapojením mizanscény, která víc než k posunu vyprávění slouží k prohloubení fikčního světa. Proti sobě tak například stojí hornaté sídlo lidoopů, které obepíná hradba plná vzhůru trčících kůlů, a sídlo lidí, kde se stejně tak do nebe tyčí hromady zbraní. Úsvit vyloženě stojí na kompozicích, které najednou zachycují hromadu nejrůznějších prvků a které někdy až odosobněně sledují střet dvou soupeřících, ale v mnohém stejných táborů. Spolu s tím se nabízí důležitá otázka související s pokročilým motion capture: je herectví lidoopů působivější (přesvědčivější) než herectví lidských postav? Podobnou otázku bychom si samozřejmě mohli klást po předchozím dílu. Tak trochu v rozporu s některými ohlasy jiných si nicméně myslím, že Úsvit není ani tak o zdařilém navazování na dobře rozjetou rebootovanou sérii, ale spíš o alternativním pohledu na věc, kdy mnohovrstevnatost konfliktu vyvstává tentokrát i z jiných než primárně narativních prostředků. (29.10.2014)

Takhle se točí dvojky! Sice bych neřekl, že je Úsvit nutně lepší než Zrození, svoje místo na slunci si ale rozhodně zaslouží. Je totiž tematicky a myšlenkově košatější a trikově vypiplanější, přičemž se stejnou vervou upřednostňuje hutný příběh před dynamickým spektáklem. Ne že by na nějaké ty akční opičárny nedošlo. Reevese ale daleko víc zajímá, proč k nim vůbec dojít má a co z nich vyplyne, paradoxně tak stejně jako protagonisté netoužíte po opulentních masakrech, nýbrž po míru. Je ale soužití lidí a opic vůbec možné? A může za stahující se smyčku vyděšená lidská nátura, opičí naivita nebo něco jiného? Pozvolna destilované odpovědi rozhodně stojí za to. A kdyby k nim po brilantních dvou třetinách filmu vedlo o něco silnější finále, byl bych vyloženě v sedmém nebi. (8/10) (14.07.2014)