Pena dní

Zklamání roku. Doslovný přepis knihy, kdy se za mizanscénou a všema těma vychytávkama a vynálezama bohužel neskrývá nic hlubšího. Místo toho, aby Gondry použil filmové prostředky pro vyprávění tam, kde kniha užívá prostředků literatury, zůstal u hračičkování a klišé. Gondry měl možná přenechat režii někomu jinému a sám zůstat jen u výpravy. (08.07.2013)

V hlavní roli imaginace. Pěna dní mi ve své první polovině vykouzlila ve tváři hned několikero úsměvů, protože něco tak pohádkově snového a bezelstného aby dnes člověk pohledával přes inzerát. Dovolím si tvrdit, že právě pro tu bezstarostnou a rozpustile magickou první polovinu, na mě těžce jak leknín na plicích zapůsobila i ta druhá - ta smutná. Melancholie v ní tekla proudem, příval nápadů neustal (pouze se ustřídmil) a na závěje smutku by jeden potřeboval lopatu. Abych jen nechválil, právě druhá polovina se Gondrimu sem tam maličko vypřáhla z jinak pevnou rukou vedeného postroje alegorického vozu. Ale jen občas a nikdy nijak výrazně. Navíc - jak už jsem zmínil - jsem se jako divák mohl vždy opřít o první polovinu a můj vztah k postavám, příběhu i filmu samotnému, který bezpečně ustavila. (20.08.2016)

Rozumím všem, které tato filmová báseň barev a hudebních tónů nedokázala uchvátit. Pojetí, zvolené režisérem, se pohybuje místy na hranici únosnosti. Film zachraňuje - jakkoliv to zní ne zcela věrohodně - příběh křehké lásky s tragickým koncem. Vian, autor literární předlohy, vyvolává vzpomínky na MALÉHO PRINCE Saint-Exupéryho či Lewisovu ALENKU V ŘÍŠI DIVŮ nebo o generaci starší PRINCEZNU PAMPELIŠKU Jaroslava Kvapila. Pohádkové "nasvícení" se tu proplétá se snovými představami, retroscénami, symbolickými zkratkami. Džungle této mozaiky v každém případě postrádá nudu a udrží poučenou divákovu pozornost. Za diskusi stojí otázka, zda adaptace musela sledovat tak důsledně dobový kontext zejména tam, kde přerůstá do technicitních tvarů. V každém případě je k neuvěření, že i dnes mohou vznikat tak abstraktní a složité filmy s až barokním formálním tvaroslovím. Díla v každém případě pozoruhodná a jen nesnadno zapomenutelná. (08.07.2013)

Od "shiny happy people" estetiky úvodu, pestrofarebnej, akcelerujúcej a uvrešťanej, až k stíchnutému č-b koncu plnému hlbokých tieňov, znepokojujúcemu takmer ako "Begotten". Je v tom samozrejme zámer a ja ho oceňujem, ale charakter použitej imaginácie mi vyhovuje len sčasti i napriek hlbokým sympatiám k predstaviteľom hlavných úloh, takže kompromis je plne namieste. (29.12.2015)

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné románové předlohy Borise Viana. Už při čtení ve mně klíčil dojem, že toto je bytostně nezfilmovatelná látka, což se v kině potvrdilo. Trapas je už samotné obsazení - 37 letá Audrey Tautou se pro roli mladičké Chloé nehodí, je na ni příliš stará (a stejně už si ji všichni budou navždy spojovat s Amélií, což jen umocňuje rozpaky z její přítomnosti na plátně). Podobné výtky mám i k představitelům zbylých postav - typově se do svých rolí též nehodí. Nesedlo mi ani výtvarné zpracování a všechny ty vizuální blbinky jsem shledal spíš otravnými - ten film se velice toporně drží předlohy, a osobně mi přivodil nemalé zklamání, protože prostě nepřišel s ničím novým, co by v knize nebylo (nemluvě o tom, že v duchu jsem si Vianův svět vykreslil v docela jiných barvách). Myslím, že by někdo měl varovat všechny ty hipstery, kteří na to vyrazí v domnění, že se jedná o nový Věčný svit neposkvrněné mysli či dokonce druhou Amélii - docela bych chtěl vidět jejich výraz, až budou vylézat z kina, překvapeni tím nesouladem bezstarostného začátku se skličujícím závěrem. Trailer sliboval docela jiný film - podruhé bych to už vidět nechtěl. (05.07.2013)