Súkromný vesmír

Pokud mělo jít o synátora Honzu, tak to by se nesmělo jeho dětství a puberta přeskakovat způsobem, kdy deset let je shrnuto snad ve dvou větách a začne se to na něj zaměřovat vlastně až po třicítce. Pokud to mělo zachycovat osudy obyčejné rodiny na pozadí tuzemských dějin posledních bezmála čtyřiceti let, tak by to zase muselo jít mnohem víc do hloubky (dopady změn apod.) a ne prostříhat pár novoročních státnických proslovů a něco předčítání z deníčků, kdy se rodina vlastně vůbec nedostane ke slovu nad rámec "rok xy; první žigulík". Takto je to pouze o božském Kájovi a jeho čecháčkovství, kdy by zapěl snad i Hitlerovi k narozeninám, pokud by si to doba vyžadovala. O co tedy Třeštíkové tentokrát šlo? Těžko říci, ale výsledek je k nerozeznání od návštěvy u vašich seniorských příbuzných, kteří neomylně sahají pro rodinná alba, jakmile se objevíte ve dveřích. (07.10.2012)

Není žádná sranda, točit tak dlouho časosběrný dokument a při tom nevědět, kterým směrem se to pak vše ubere. A to je asi to, co mi zde trošku vadilo. Dokumentu nechybí dobré záběry, i pár dobrých rozhovorů, ale co mi chybí je nějaké to velké finále. Popravdě řečeno, ani jsem nečekal, že mě víc budou bavit záběry na Karla Gotta než rodiny Kettnerových. Díky tomu, to také hodnotím, pouze jako průměr. Možná jde i o to, že osud jejich syna mi nepřišel, až zas tak zajímavý, aby na tom byl postaven celý dokument. Znám totiž dva případy ze svého okolí, kteří měli podobný osud, ale jejich životní cesta se pak daleko víc zkomplikovala. Bohužel o nich nikdo nikdy žádný dokument nenatočí, což je velká škoda. (21.08.2012)

Skvělé. Líbí se mi, jak Helena Třeštíková propojila soukromé životy jedné rodiny a společenské události, které měnily tvář Československa a posléze Česka. Hlavní slovo má zejména otec, hlava rodiny, který všechno zaznamenává na fotografiích, na kameře a hlavně v deníku. No jo, jenže jedna rodina, to není jen Honza. Chyběly mi sondy do života Evy a Anny, obou dcer. Chápu, život Honzy, který žije v atraktivním Španělsku a hulí už snad deset let trávu, je asi mnohem zajímavější a pro Helenu Třeštíkovou zřejmě typičtější, ale mě zaujaly právě ty dokumenty, ve kterých se (zdánlivě!) nic moc neděje. Mám už dost všech těch fěťaček a věčných lhářů a huličů. Chtěla bych zase něco civilnějšího a la Manželské etudy. (07.10.2012)

Časosběrná metoda je dobrá metoda, ale není samospasitelná - a nejnovější Soukromý vesmír paní Třeštíkové je toho nejlepším důkazem. Film sice zobrazuje realitu jedné průměrné rodiny v průběhu úctyhodných skoro-čtyřiceti let, ale ukazuje především banality; zabývá se banálními úvahami a banálními hovory. Z ojedinělých situací se dá vyčíst, že členové rodiny Kettnerových nejsou nějací prosťáčci, co se neumí pořádně vymáčknout a vyslovují jednoduché úvahy, ale film tak docela působí... Navíc se Třeštíková soustřeďuje především na mužskou část rodiny a ženám se věnuje jen velmi okrajově (o Honzových myšlenkách se dozvídáme poměrně hodně, ale co si myslí a jak žijí Eva či Anna, to zůstává nezodpovězeno). Krátce shrnuto, je to nezajímavé, zato velmi sentimentální (čas utíká tak, že tolik věcí "už ani není pravda..."). Samostatnou kapitolou je fakt, že Třeštíková se začíná opakovat... Rámování životního příběhu korunovacemi dobových panovníků použila už ve filmu René; zde pouze zaměnila ceremonii korunovace za novoroční proslovy... A přítomnost Karla Gotta jako ikony zeitgeistu a symbolu kontinuity, jakkoli je zábavná, pouze vyplňuje hluchá místa jinak nezajímavého vyprávění. Prostě zklamání... (27.01.2012)

Pěkná řádka let rodiny na stránkách tatínkova deníku a v záběrech dokumentaristických i domácích. Nenápadné vystižení všední malosti doby minulé i současné s adoptovaným věčným Slavíkem coby nečekaně výstižným (až zábavným) průvodcem. Škoda oslabené ženské linie příběhu, ale i dokumentaristika má svoje lidské limity (07.10.2012)