Tmavě červená

Začalo to nepovedeným hysterickým úvodem s ukrutně přehrávající představitelkou psycholožky, která vytuší svou tragickou smrt během projevu na konferenci. Spíše než z rozehrané hrůzy jsem se tady bál, aby takhle primitivní a bez kousku atmosféry nebyl celý film. Skončilo to pro změnu na můj vkus až zbytečně příliš krvavou šarádou, asi se snahou co nejvíc šokovat. Ale pokud pominu rámcování Tmavě červené, u níž mi nesedl ani úvod, ani závěr, se zbytkem mohu být nadmíru spokojený. Asi takhle by mohl vypadat jeden ze způsobu kvalitního zpracování čistokrevné brakové detektivky. Vedle děje se stále více zamotávajícím se případem a promyšleného odhalování jednotlivých indicí jsou to excelentní budování napětí, s řadou působivých tajemných scén s hororovými prvky, k tomu napomáhající hudební doprovod a rovněž poutavá výtvarní stránka, co pro mě z tohoto nezvykle dlouhého brakového snímku vytváří silně nadprůměrný zážitek. 70% (02.05.2021)

Ach ten Argento ... Na jedné straně opět úžasná kamera, výtvarná stránka, symbolika, skvělé záběry a hudba. Na druhé straně nevýrazný scénář, strašně protahované až neuvěřitelně nudné. Za 80 minut by to mohlo být vyřešeno a film by byl mnohem víc zábavnější. Argento je prostě podivný umělec, který měl být spíš asi malířem nebo hudebníkem, nikoliv filmařem ... Ty scénáře a postavy mu prostě nejdou, zejména v tomto konkrétním filmu. A gore tedy taky nic moc ... (20.07.2008)

Druhý nebo prvý, je třeba vymalovat kvartýr krví. Ať je to jak chce, Profondo rosso je neuvěřiteně rozvleklé giallo, kterému se nepokoušejte přijít na kloub, protože jakmile to uděláte, stane se z děje ještě stupidnější fraška, než jakou doopravdy je. Psychiologie postav prakticky neexistuje, vše je p(r)odáváno s naprostou samozřejmostí (někde znepokojivou, jinde komickou) a to i v případě, kdy si už po několikátý opakujete "No co ten se do toho sakra plete?". Jenže proti tomu stojí skvělá kamera, vedení záběru tak, jak by to dneska už téměř nikdo neudělal, nadhledy, pohledy, průhledy, dotažené kompozice, důraz na detail. A hlavně muzika od Goblin, hysterická sedmdesátková psychedelie, kapela, bez které by kouzlo nezaměnitelnosti těchhle filmů nebylo úplné. Dario Argento pracuje s obrazy, ke kterým postrádáte vodítko a samotná pointa (kterou téměř není možné odpozorovat předčasně) není samospasná. Přesto je tu něco, co chybí spoustě dnešních, scénáristicky mnohem propracovanějších produkcí - těkavá atmosféra. O 40 minut míň a dýchalo by se líp (!!!) [final rate: 75%] (22.05.2013)

Tradičný Argento kolísajúci medzi dokonalou vizuálnou réžiou s diabolskou kamerou a medzi katastrofálnym vedením hercov a smiešnymi dialógmi. Polhodina filmu sa kľudne dala vystrihnúť (skoro všetky scény hlavného hrdinu s Giannou) a filmu by to vôbec neuškodilo. Chvalabohu na konci je atmosféra riadne hustá a niekoľko scén mi seriózne urobilo husiu kožu na tele (záverečné zjavenie vraha, bábika, obraz, retrospektíva...). (10.06.2012)

Super Argento giallo, o poznání krvavější než je v giallo žánru zvykem. Vleklé, pomalé, to co by někdo mohl vytýkat jako nudu mi tady právě sedne, to táhnoucí se vyprávění a pozvolné rozuzlování ústřední zápletky. Interiérové a vůbec výtvarné prostředí v mnoha místech argentovsky argentovské (hehe), a ty barvy a hra světel a stínů, to je moje :-) . Divák si užije pár naprosto typicky argentovských mordů, za super hudebního doprovodu Goblin. Rozuzlení je náhlé a prudké a musím přiznat, docela jsem se lekl, uff. K tomu přičtěte super sympatickou ústřední dvojku Marcuse a Gianny a jejich komické hádky. Já jsem s tímhle filmem spokojen. (02.11.2010)