Príbeh môjho syna

Twice Born je ohromně nevyrovnaným snímkem. Prvních čtyřicet minut je svou laciností s místy až telenovelsky vedenými dialogy a scénářem k nevydržení "The weirdest love stories are always the best.", navíc podpořené nesnesitelným "hereckým" výronem Emila Hirsche. Milostná scéna nasvícená hřbitovními svícemi, je až za hranou nevkusu a maximálně otravného kýče, nehledě na fakt, že odpudivý Hirsch a nádherná Penelope se k sobě trestuhodně nehodí a chemie tragické lásky mezi nimi zoufale nefunguje. Určitý zlom v kvalitativním posunu snímku kupředu, přinese uhrančivá Turkyně Saadet Aksoy, která vyniká nejen hereckou přirozeností díky níž převyšuje hlavní herecké hvězdy o parník, ale právě k její postavě se pojí drtivá většina zásadních zvratů a emocionálně vyhrocených scén, které snímek později přinese a také ta Nirvana. V samotném závěru mě navíc nepotěšil vše doslovně vysvětlující konec pro přitroublého diváka. Nakonec tudíž váhám mezi 3-4*, ale mám pocit, že ženy mě tentokrát nepřesvědčí a zůstanu na třech. A to především proto, že nemám rád, když film podceňuje svého diváka doslovností a lacinou podbízovostí ve spoustě scén. (19.05.2013)

Penélope není moje krevní skupina. A ani tímto filmem se to nemění. Stopáž byla zbytečně dlouhá. Nevím, jestli mi byl více nesympatický hlavní hrdina - jako rádoby nezávislý svobodomyslný fotograf, co po 3/4 filmu, kdy podlézá Penelope bez vysvětlení prchne k dívce v nesnázích, nebo celkově válečné ladění snímku, které se ani neobtěžovalo více nastínit okolnosti pro neznalé diváky a radši plýtvalo patosem nasáklými scénami s lidmi v kaluži krve. Nesedlo mi to. Dvě a půl hvězdy za hudbu a atmosféru před válkou. (30.10.2013)

Když já mám rád filmy, kde chování postav dává smysl... Zhruba první polovina filmu je velice slušná a obsahuje řadu situací či myšlenek, které leckerého diváka skutečně osloví (za mě mnoho klíčových momentů vztahu Diega a Gemmy, focení konzervy tuňáka). Druhá polovina filmu bohužel obsahuje řadu momentů, kde příčiny chování postav buď nejsou dostatečně vysvětlené nebo jednoduše chování postav nedává žádný smysl - hádka matky se synem, fotbalový zápas a zejména závěrečná pointa filmu (kdy by hlavní postava filmu měla být v úplně opačném emočním rozpoložení). Závěr ve mně skutečně vyvolal díky své nelogičnosti kroucení hlavou míchané s apatií, což je zrovna u Příběhu mého syna ještě větší problém než obvykle (vzhledem k tomu, že divák kvůli dvěma souběžně běžícím časovým linkám zrovna na závěr vyloženě čeká, aby pochopil, jak to vlastně celé bylo). Škoda, rozjeté to bylo slušně. 3/5 (22.09.2019)

Silné a těžce pocitové drama, které si zasloužilo mnohokrát větší pozornost, než nakonec dostalo. Znovuzrozený Hirsch sekunduje nestárnoucí Penélope a Castellittův staromilský přístup dělá z tohoto Příběhu nesmrtelné vyprávění. Možná se některé linky ve finální katarzi slijí až příliš příhodně, ale tváří v tvář tesknému a tísnivému tématu války nad takovými výtkami ani nechci přemýšlet. 90% (26.05.2013)

Po úvodních padesáti minutách je divák nucen upadnout do apatie, z níž jej vysvobodí až pískot hlavního sudího Jecha (ano ano, ten, co dostává výživné od příbramského muže no. 1 Jardy Starky). Penélope je úžasná - neustále ječí na svého synátora, že ty brambory chtě nechtě oškrábe, ječí na svého chotě, jež penetruje sarajevskou sboristku a konečně řve na JUGOSLÁVSKÉHO DON JUANA kvůli nečestnému šlapáku na achilovku. Interesantní je rovněž skutečnost, že absolutně netušíte, v jaké že době se právě prezentovaná scéna odehrává. Suma sumárum je to obnažená bída bodující odhaleným trupem té božské la spagnole! 40% (01.05.2014)