Děs v opeře

Argento vytváří modelové situace, jakýkoli realismus ho nezajímá, ovšem neděje se tak kvůli efektům a exploataci. Scénář působí nevyrovnaně z podobných důvosů, jako se to někdy stává "uměleckým" filmařům, když se snaží něco zdělit a místo originálních obrazů zbudou nepůvodní koncepty. Argento však nechce sdělovat, chce rozhodně bavit či děsit, je nicméně pozoruhodné, nakolik seberelexivní jeho filmy jsou. To, že se často odehrávají v uměleckém prostředí, není rozhodně jen na efekt. POZOR budou možná následovat SPOILERY: Celý film zkoumá myšlenku, že umění je nebezpečné (jako ostatně i jeho jiné filmy už jen tím, že vraždění dopadá většinou na umělce/umělkyně). Vrah je fixován na pěveckou hvězdu, ta se ocitá v roli diváka, nucena sledovat akt vraždění - doslova nemůže odvrátit zrak (protože by si tím ublížila), zatímco vrah je neviděn, maskován (rýsuje se tu tak jistá analogie mezi vražděním a uměním, či lépe řečeno určité perverzní prolnutí obého). Naprosto účelně při násilných scénách nastupuje tvrdá hudba (která je opravdu šokující po poslechu operních árií) - oproti opeře, která má uklidňující funkci (alespoň pro hlavní hrdinku), zneklidňuje; ani v nejmenším však nejde o to, že by měla ilustrovat primitivnost vraha oproti vnešenosti opery nebo tak něco. Samotný operní režisér je bývalým režisérem hororů, nejde jen o narážku autora, ale když na konci spolu s vrahem umírá, je tak symbolicky zabit horor samotný, zůstává osamocená hrdinka ležící v trávě a konečně přichází klid. Poslední detailní záběr louky, květin a ještěrky, vyvolávající v hrdince opravdové pocity krásy, má však nebezpečně blízko ke kýči (narozdíl od naprosto bravurních scén napětí a úžasného způsobu snímání často přítomných krkavců) a silně tak relativizuje šťastnost konce a zároveň ospravedlňuje napětí a neklid jako nutnou součást umění (a tím i horor samotný jakožto žánr). Argento jistě místy nezvládá skloubit prozkoumávání těchto témat s tím, aby byl děj uvěřitelný a pravděpodobný, ale velice rád mu to odpustím. A mám-li něco napsat na závěr: krkavec je mi rozhodně bližší než ještěrka. 90% (15.10.2007)

5/10 Opera, krvavé mordy a občas nejaká ta kamerová vychytávka (guľka, či nájazdy kamery) - to je fajn. No zvyšok je opäť prehliadkou Argentovej hroznej režisérskej a (najmä) scenáristickej neschopnosti: hrozná angličtina hercov, otrasná metalová hudba vo vypätých scénach, strašne slabý a nezaujímavý motív vraha, no v prvom rade film vôbec nie je strašidelný a nemá atmosféru (na rozdiel od Suspirie či Profondo Rosso) a čo je najhlavnejšie, scenár a dialógy sú neskutočne otrasné a to i na pomery tak hrozného scenáristu, akým Argento vždy bol... (07.06.2015)

Myslím, že v případě tvorby tohoto filmu byl Argento ve vrcholné formě. Ovšem film se zmítá mezi velkými rozpory, kde na jedné straně stojí výborná dusná atmosféra, napětí, velice dráždivé gore scény, operní hudba střídaná při "nástupu" zabijáka metalovou, naprosto úžasná kamera a velmi dobrá výtvarná stránka celého filmu. Na druhé straně ovšem stojí občas pokulhávající scénař a nelogičnosti, špatné herecké výkony, které by snad ani tolik nevadily, nebýt i dosti chabého hereckého výkonu hlavní postavy, herečky, i když velmi pěkné. Ta to prostě kazí od začátku do konce, hraje jen "jako by", nedokáže prožít svoji roli, vzhledem k tomu, co se jí celý film děje, je jako by pořád tak nějak v pohodě ... To mi vadilo asi nejvíc. Pár výborných nápadů a podle mě téměř nadčasově zvládnutá scéna průstřelu revolverem směr klíčová dírka - oko oběti - z hlavy oběti ven a do telefonu na zemi, kterým se hlavní hrdinka snaží přivolat pomoc. S přimhouřenýma očima ty 4 * ale dám ... (20.12.2007)

Já věděl, že bez Argenta příliš dlouho nevydržím, zvláště když jsem nedávno sjel pár jeho filmů v rychlém sledu za sebou. Naneštěstí se mi pomalu ale jistě tenčí možnosti, ale pár „neviděných“ přece jenom ve své filmotéce ještě mám. Tentokrát padla volba na Operu a bohužel nebudu sdílet nadšení většiny, protože tento film se mi pozdává jako jeden z jeho slabších kousků. Je skutečně možné, že na něj zapůsobily všechny ty trable, které se kolem natáčení a v jeho průběhu seběhly – zvláště pak rozchod z jeho dlouholetou partnerkou a matkou jeho dcery Asie Dariou, se kterou plánovali svatbu a místo toho přišlo odloučení. Nicméně i tak to nedopadlo žádnou katastrofou, jen to prostě nebyl ten starý dobrý Argento. Za hlavní problém mé „nelibosti“ bych označil několik opravdu do očí bijících nelogičností, které se tu během děje nasbíraly a že jich na můj vkus bylo trochu moc. Kupříkladu jak se vrah dostal na některé místa a přímo za hlavní hrdinku, aniž by si ho všimla, s provazem a nožem, když v záběru předtím nic takového u sebe neměl (když už jsem věděl jeho totožnost, tak jsem si to schválně přetočil zpátky a mé podezření se potvrdilo). Nelogicky se tu však chovala každá druhá postava, nejen hlavní hrdinka, ale i ostatní. Vraždy nikoho nezajímaly, ani chybějící oběti – místo toho se bavili o sexu, masturbaci a dokonce i ty krvavé šrámy zpod očí zmizeli jako mávnutím kouzelného proutku… Opera však měla i několik silných momentů. Atmosféra nebyla vyloženě špatná, některé vraždy docela nápadité a hlavně krvavé, nechybí ani trocha té nahoty, snové pasáže, pěkná hlavní hrdinka – no prostě všechno co zdobilo předešlé Argentovy filmy tu je, jen v menší míře. Závěr to však celé pohnojil. 60% (09.04.2018)

Subjektivní potřeba, srovnat Argenta s Fulcim je neodbytná. Oba mají rádi krev a přitom úplně jinak. Argento dává přednost „decentnějšímu“ a méně samoúčelnému likvidování lidí, ale zároveň o to více pěstuje zabijákovu vynalézavost (špendlíky na lepící pásce). Bohužel zabijákův „kult“ není dostatečně vygradovaný díky neuvěřitelně tristnímu scénáři, který nejenom, že v podstatě nic neřekne, ale zároveň na sebe vrší jednu nelogickou scénu za druhou, které pak v kontextu s formou působí až trapně. Kamerová ekvilibristika démonických rozměrů je režisérovým hlavním trumfem, ale v případě tohoto filmu je poněkud zbytečná (avšak ne samoúčelná). Při zpětném ohlédnutí tak zřejmě nejvíce zaujmou vzpomínky na jednotlivé vraždy, k nimž hraje perfektní metalový doprovod, který scénu svým způsobem přitvrdí a zároveň odlehčí. Jako celek však Děs v opeře postrádá minimální kapičku napětí, protože jeho i ten nejmenší zárodek je zabit příšernými herci, které do filmu přivál zřejmě potulný spolek ochotníků. A přesto ten film má „něco“ do sebe, co mě nutí nejít s hodnocením níž (10.01.2006)