Chlapčenstvo

Hrozná nevýhoda festivalů je v tom, že film, který by člověka jinak odpálil, tu vyzní jen jako velmi solidní kousek, i když se jedná o historický počin. Linklater nemá konkurenci v jemnosti pozorovatelství všedních trapností a strastí, ani v tom, jak jednoduše ve svých filmech akcentuje krásnou tíhu pomíjivosti. V tom je Chlapectví stejně strhující jako "Before" trilogie. Popravdě jsem ale očekával, že z tématu dospívání a přirozené proměny postav vydestiluje ještě silnější emoce, ještě preciznější pavučinu souvislostí (některé pokusy o zužitkování motivů z minulosti vyznívají bohužel hodně násilně, třeba postava mexického zahradníka). Nebudu ale vůbec předstírat zklamaného. Chlapectví odhaluje moc filmového média jako fiktivní paměti a krásu neokázalého filmařského jazyka, který o nic násilím nežádá, ale všechno si poctivě zaslouží. [80%] (11.07.2014)

V prvom rade by som chcel nalákať všetkých na toto dielo informáciou, že tento film bol natáčaný viac ako 12 rokov (zámerne) a preto tu všetci herci skutočne zostarli. Najviac to vidno na mladom Ellarovi Coltraneovi. A to je skutočne zaujímavý element, ktorý tu pravdepodobne doposiaľ nemal obdoby. Preto by som bol rád, keby som sa dočkal takých filmov čoraz viac a viac a niektoré by mohli byť natáčané aj viac ako 20 rokov. Áno, je tu však problém s financiami, výplatou za hranie a tiež by niektorí herci mohli v skutočnosti nečakane umrieť. O to viac je to ale zaujímavý nápad. Práve Chlapčenstvo upozorňuje na to, že najdôležitejšie momenty sa odohrávajú náhodne a neplánovane. Boyhood je tak ten zážitok, na ktorý určite nezabudnete, bez ohľadu na to, či okamihy prežívate, alebo okamihy prežijú vás. (01.06.2019)

mnoho slov o ničem, stylově bezvýrazné, příliš předstírané hlubokomyslnosti, usilovná snaha vypovědět... o čem vlastně?... tematické tápání bez konce = typický Linklater. jednou jedinkrát jsem tomu podlehl při sledování Sním či bdím, ale nikdy předtím a nikdy potom a bohužel ani tentokrát. už samotný koncept je problematický a to ve více směrech. (1.) tematicky: redukce celé jedné etapy hrdinova života zcela nevyhnutelně vede k banalizaci. co by se mohlo jevit při zcela jiném uchopení látky přirozené, zde vyznívá jako schematismus. při výkladu se nelze vyhnout zjednodušujícím závěrům a simplifikacím. na tematickém povrchu filmu jsou totiž zdaleka nejzřetelnější. příklad? dospívání v dysfunkční rodině a příliš násilná represivní výchova v rodině i ve vzdělávacích institucích mají za následek behaviorální změny v dospělosti, konkrétně problémy ve vztahu k autoritám a anti-sociální tendence. jako kdyby snad bylo možné s přesností vypočítat, jak libovolný z miliard náhodných faktorů, z nichž některé jsou naprosto nepostřehnutelné, ovlivní formování osobnosti dítěte! jako kdyby snad bylo možné ten život redukovaný na řetězec příčin a následků rozplést a zanalyzovat a lidský život vystihnout jedním matematickým vzorečkem. a i kdyby to snad možné bylo, Linklater se tomu ani nepřiblížil. (2.) koncept je nesmírně problematický i z hlediska emocí. ta odvážná snaha obsáhnout a zprostředkovat všechny myslitelné emoce spojené s prožitky dospívání je předem odsouzena k nezdaru. už kvůli navyklým způsobům sledování filmů, které máme všichni diváci společné, nelze v jediném filmu vystřídat celé spektrum citů a doufat, že všechny zapůsobí stejnou měrou, či alespoň některé. kde kruté rodinné drama končí, tendenční romantika začíná a záhy se opět přelévá ve chcípáckou melancholii často viděnou u špatných amerických nezávisláků (ironicky adorovanou filmovými kritiky, jelikož "chcípáctví" jim výrazně usnadňuje identifikaci s hrdinou). ze všeho nejvíce ale snímek sází na nostalgii - upomínání onoho přese všechny bolesti nejoceňovanějšího období v životě člověka. ale ani tyto emoce ke mě nedolehly. ještě před koncem dětství jsem si uvědomil, o co přicházím, a po všech těch letech se nad tím a hlavně nad sebou už dojímat nedokážu. díkybohu. a tak jediné, co na filmu zbývá přes závažné nedostatky celku ocenit, jsou dílčí maličkosti. pár se jich povedlo. v těch už si každý něco povědomého najít dokáže a mě nevyjímaje. hlavně jedna věc na mě zapůsobila. a nikdo nikdy neuhodne která. (22.08.2014)

Na mě až moc hezký a nekonfliktní. Vždyť ten kluk je furt strašně hodnej, jen občas přijde o půl hodiny dýl domů, díky čemuž cukne žilkami těch alkoholických stepfatherů, jiné problémy ale nemá. Vždyť v těch rodinných vztazích není žádný vývoj, žádný pnutí, všechno je strašně sluníčkový a těch 12 let plyne vlastně hrozně očekávatelně. O vztahu matka - syn toho na karlovarském festivalu mnohem víc řekla třeba Mommy Xaviera Dolana. Jako neuvěřitelně obsáhlou kroniku jednoho dospívání a celé naší doby to každopádně musíte ocenit chtě nechtě, její obsah mě ale emocionálně rozechvíval fakt jen sporadicky. Oceňuju však absenci patosu a mrazivě přesný dialog ve fotokomoře a taky monolog Patricie Arquette při Masonově odjezdu na vysokou. 70% (11.07.2014)

Film je minimálne v spôsobe a dĺžke natáčania jedinečný a ja som o jeho existencii netušil. Pribúdajúce roky vidno na všetkých hlavných postavám, ale najviac samozrejme na deťoch. Príbeh je tak trochu obyčajný, ale víťazí forma a originálny prístup. Pri tomto filme mi došlo, kde sa stratila P. Arquette, ktorá istého času bola na výslní, aby sa po nej potom zľahla zem. Príjemný film zo života dopĺňajú skvelé songy, z ktorých ma najviac upútala táto skvelá pieseň . Filmu by som vytkol iba trochu prehnanú stopáž. Chcelo by to o nejakých 20 minút skrátiť a pridať nejakú silnejšiu alebo dojímavú scénu a možno by som uvažoval nad plným hodnotením. Rozhodne však odporúčam pozrieť, už len za ten originálny prístup. A život ide ďalej...80%. (08.02.2015)