Sinister

Ano, Sinister bezpochyby je jedním z nejlepších hororů roku 2012. U hororů téměř vše již bylo viděno, nicméně ne všechno již bylo slyšeno. A polovina Sinisteru spočívá v tom maglajzu, co splodil geniální Young a čím byl film ozvučen. Protože tyhle zvuky samy o sobě jsou děsivý, ale ve spojení s hororovýma scénama je to teda vrchol. Vadily mi tak maximálně ty přemaskovaný děti, ty už mě teda moc neberou, zato boogie man byl krutej jak sviňa. Plus k tomu samy nahrávky zločinů jsou hrůzný. Táhne to nahoru i Hawke, Rylance a hodně se mi líbil James Ransone v menší roli "deputyho". Sinister patří k tomu typu nervních, skutečně děsivých hororů, co postupně gradujou a přesně to se mi líbí. Takže proto neváhám se 5* ani chvíli. O chlup lepší, než Mama. (12.07.2013)

Derrickson to má v paži, o tom žádná. Jen jede podle rutinní šablony, která nenaservíruje jediného překvapení a i tu pointu v extended cutu nakonec prodá podle očekávání už od první osmičkové projekce. Což je možná trochu škoda, protože výborný Hawke, pevné vedení a impozantní Youngův soundtrack to jinak táhnou vysoko do červených čísel. [Inside joke: Norský blackmetal a Pishin po levici udělaly v kině své. :)] (12.11.2012)

Sinister není originální. Rozhodně ne námětem. Je tu ale několik věcí, které jeho tvůrci nezanedbali a já jim za to děkuju: na to, že směle zapadá do mainstreamu současného mysteriózního hororu, netrpí většinou dementních a nepochopitelně se znova a znova opakujících lapsů většiny jeho kolegů. V prvé řadě je přímočarý, (překvapivě) docela syrový a příjemně originální alespoň co se využívání zaběhnutých klišé týče. Chování postav je poměrně pečlivě vyargumentováno a dává většinou smysl (ani nevíte, jak dlouho jsem toto o hororu nenapsal!). Zkrátka, hloupost postavy vychází z jejího charakteru, (nejen) afektové jednání uvěřitelně reflektuje tu kterou situaci, ze které vychází a vůbec ve scénáři rozehrané dějové pochody nevytváří dojem od reality odtrženého divadla s loutkami, kde každá žije ve svém soukromém vesmíru bez kontaktu s těmi ostatními a lidským naturelem vůbec. Někdy si říkám, že scénář píšou mimozemské bytosti nebo geekové, kteří celý život marně tápou, co to ten člověk, který se vyskytuje v jejich veledílech, vlastně je (filosofové mají zakázáno tuto větu napadat, ještě lépe vůbec vnímat). ___ Není to terno. Kdybych se nesetkal v poslední době s tolika braky, asi bych šel na tři hvězdičky, protože, znovu opakuji, o nic objevného tu nejde. Na druhou stranu, když všechno šlape, znamená to často víc, než když jde o nálož alternativy. (02.04.2013)

Soundtrack válcuje všechny ostatní složky filmu a je to hlavně on, kdo se podepisuje na krásně tíživé atmosféře. Ta je neodiskutovatelně výborná ve chvílích, kdy Ellison studuje staré nahrávky a tvůrci udělali jen dobře, když tyhle momenty roztrousili po celé stopáži. Průšvih přijde zhruba v poslední třetině, kdy se na scéně objeví namaskovaná děcka a bubák přestane býti pouhou děsivou skvrnou na pozadí nahrávek. Tam, kde si přímočarý příběh říká o zvrat, na nás čekají pouze laciné lekačky (něco se objeví v pozadí/těsně před kamerou) a poněkud rychlý konec, jehož náhlost je v prudkém kontrastu s téměř dvouhodinovou stopáží a pomalu budovanou atmosférou i napětím. Bughuul, jak se nazývá ústřední původce všeho zla, v závěru díky zbytečným lekačkám téměř přichází o svou démonickou auru děsivého zla, což je škoda - dlouho držel šanci na jedno z nejlepších strašidel, co se za poslední léta na plátně objevila. Když se ještě vrátím k lekačkám, obvykle jsou stejně předvídatelné, jako celý příběh, nicméně ta se sekačkou mě málem prohodila stropem. Inteligenci jednání postav je lepší ignorovat, jelikož hlavní mužská postava je sobecký kariéristický fracek a předvádí zhruba následovné: "Víš miláčku, tady v tom baráku se nedávno oběsili čtyři lidi a já o tom chci napsat knížku. Vím že jsem ti to měl asi říct, ale bál jsem se, že se budeš zlobit a ne, opravdu mě nenapadlo, že se to stejně dozvíš od sousedů, policie či dětí, který ty naše ve škole nenechají na pokoji, jo a taky mě nenapadlo, že je to špatný i pro našeho synka, kterej trpí nočním děsem. No tak promiň, já už to neudělám... a taky slibuju, že až si začnu příště myslet, že mám v domě nebezpečnýho psychopata, případně dokonce prastarýho démona, kterej žere děti, nebudu sám lozit po půdě, dvorku a tak podobně... a taky nebudu na oko pořád kliďas, když se kolem mě budou odehrávat pěkně pošahaný a sakra děsivý věci.") Plusové body každopádně za hezkou mytologii a absenci příběhových logických lapsusů. Závěrečná scéna je špička ve svém oboru. 7/10 (25.11.2012)

Jo, Scott Derrickson horory umí. Až na přešlap v podobě Hellraiser: Inferno se mu daří ukázkově děsit. Tentokrát tu máme horor, který mi přišel tak děsivý, že jsem během sledování seděla zcela konsternována v křesle a vstřebávala tu krystalickou hrůzu, jíž je tento film nasáklý. Přišlo mi, že tento horor má v sobě tolik zla, jakoby byl jeho samotnou esencí. Tak zlá mi nepřišla ani Žena v černém a ta mě dokázala vyděsit jako snad žádný jiný horor, který jsem dosud zhlédla. Hlavní roli zde hraje pohanský démon Baghuul, jehož maska je očividně obšlehnutá od toho borca ze Slipknot:) Další porce děsu se na nás valí z mrazivého dark ambientního soundtracku, vedle něhož mi i hudba z Insidious připadala jako pohádka. A myslím, že i mistr Hitchcock by zatleskal nad mistrovsky vedenou hru se stíny a tmou, která je zde všudypřítomná. Takže v závěru z toho Sinister vychází jako temný, ponurý a vizuálně úchvatný horor s atmosférou tak hustou, že by se nedala ani krájet:) Bože, ta hudba... brrr. Přemýšlela jsem, že by ještě někdo mohl natočit horor, v němž by hlavní roli hrály nějaké bytosti s maskou týpků z Lordi a Shagratha z Dimmu Borgir:) Vždyť masky maníků z metalových kapel jsou stejně tak účinné a originální jako ty, co už se kdysi ve filmech objevily. Jo, to by byl nářez!:) (17.12.2015)