Lore

Bez akéhokoľvek preháňania atmosferický skvost v ktorom sa ide takmer až na dreň. Hapruje len pár nedotiahnutých partií, inak dychberúca, miestami Lubezki style kamera Adama Arkapawa, strhujúce predstavenie neherečky Saskie Rosendahl (a kolektívu) a príbehová originálnosť vystužená myšlienkovou bohatosťou._______Už len trefný plagát v duchu razantnej propagandy Leni Riefenstahl, skromný trailer a lapidárne zvolený podtitulok "when your life is a lie, who can you trust?" napovedá, že nepôjde o suchopárny pokus rekonštruovať napáchané zločiny počas druhej svetovej vojny. "Lore" čo by adaptácia jednej epizódy z novely Rachel Seiffert "The Dark Room" je mrazivým dokladom toho, že správne zosúladená demagógia si - aj napriek vonkajším impulzom - vyberá ukrutnú daň, nevedomosť/nedôveru, ktorú síce dokáže nahlodať letmá pochybnosť či neistota, ale nie je to (hlavne čo sa týka detí) len príznak prechodného stavu mysle?_______Zmena prostredia C.S. jednoznačne prospieva, jej konzekventný ponor do problematiky ženskej percepcie duševného zmätku sa tu rozpína ešte do rozsiahlejších kontúr než pri zahrievacom kole v "Sommersault" a nadobúda tak plnohodnotnejšej katarzie. V pozadí naliehavo znie orchestrálny doprovod od Maxa Richtera a metaforická protichodnosť prírodnej nádhery a ľudského stesku sa vďaka senzitívnemu nasnímaniu stáva v rámci rozprávania intímnou, a pre konečné uchopenie aj priezračne čistou záležitosťou. 4+ (28.09.2012)

,,TOHLE NENÍ VÁŠ DOMOV, NIKDO VÁS TU NECHCE!“...... /// Šťastný nacistický zítřky jsou v řiti, Áda to zabalil a Lore, její máti a 4 sourozenci to s fotřínkovou minulostí nebudou mít lehký. Netrvá dlouho a je na Hannelore, aby ukázala, co ji v Hitlejugend naučili (žádná vyvražďovačka… starat se o rodinu a přežít). Zajímavý, někdy i syrový nahlídnutí do Německa těch let, který občas utápí pomalý tempo. Postupně dramatickejch situací a okamžiků přibejvá, ale furt je to (podle mě… a s trochou nadsázky…) taková poválečná road movie, ve který si to skupinka dětí štráduje pár dní po válce napříč zónami rozděleným Německem. Místo věcí, který známe z dneška, potkávaj smrt, vojáky, obrázky židů a maj hlad. Taková solidní festivalová podívaná…. - ne tak dramatický (a už vůbec ne drastický) jako třeba polská Růža, nebo snad zážitky ženskejch v Berlíně. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu ,,Dark Room“, kterou napsal Rachel Seiffert, číst nebudu. 2.) Chcu se projít poválečným Německem. 3.) Thx za titule ,,philop25“ a ,,jvps“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ * (14.03.2013)

Poslední dobou mám štěstí na po-válečný filmy. Lore a Rána z milosti jsou z těch, které připomínají, že mír nezalévá zpustošené země výhradně slunkem. A i kdyby jím ano, žerasa, institucí a hranic (nejen mezi sektory) se jaksi nedostává. Anabáze sourozenců a "Žida" je dle očekávání hlavně cestou duchovní. Skupinka po nešťastném rozžehnání se s angažovanými rodiči záměrně opouští zbytky civilizace, která se omezuje na urbanistické zlomky vybydlených lesních samot, zbořených mostů a stodol. V nádherně nasnímané přírodě jaksi lépe než v obligátních troskách velkoměst přesněji vyznívá jaksi čistý, byť drsný bod nula, na němž se Německo koncem války ocitá. Kamera umně balancuje vizuál na hranici nestylizované krásy, aniž by přetékala do samoúčelného kýče. Ačkoliv režisérka sází spíš na obrazy a situace a slovy pro zřetelně domělou nedostatečnost, či až příliš zřejmým záměrem blýsknout se rafinovanějšími způsoby ["pohřeb" fotografií, černé prádlo] neplýtvá, sílící dilema hlavní hrdinky podává šikovně, nezjednodušeně a přesto čitelně tak, že realisticky zachovává nezvědomělý charakter konfliktu. Ve zdánlivě monolitním vyprávění se skutečnost, že se jedná o precizní, subtilní práci, snadno zaniká. Nejšokantnější překvapení mi přinesla až po-filmová rešerše ve formě zjištění, že představitelka hlavní role Saskia Rosendahl je cosi-jako-NEHEREČKA. Ne na dlouho (jak naznačuje i výčet chystaných projektů); její pamětihodný výkon dalece přesahuje meze podmanivé dětské spontaneity. (05.07.2013)

Když pominu onu směšnou vsuvku s šokovanými obyvateli nevěřícně zírajícími na fotky Židů a vůbec snahu rozlišovat na nevinné Němce a nacisty, z čehož mi skřípaly zuby, strastiplná cesta pětice sourozenců vydaných na milost a nemilost okolí mě bavila, i když nutno podotknout, že byla místy až lehce pohádková. Ale na druhou stranu se musí nechat, že silných scén tu také několik je (jedna dokonce hodně drsná), hlavním hrdinům jsem téměř bezmezně fandil (ne zcela, Lore mi svým chováním místy lezla na nervy) a užíval si výbornou technickou stránku filmu. Celkově ještě slabší 4*. „Je to tábor. Nikoli vězení. Vězení je pro zločince.“ (06.08.2013)

Pocitovka, která s vámi zůstane i následující dny. Takhle přesně bezeslovně zachytit stavy mysli/emocionální stavy, to se jen tak nevidí. Právě v téhle pocitovosti jsou australští tvůrci výjimeční (Snowtown). Škoda, že kinematografie protinožců pluje hodně pod radarem. Cate Shortland, David Michod a Justin Kurzel jsou pro mě tři zásadní současní vlajkoví režiséři - nemluvě o tom jak letos dobývá Hollywood kameraman Greig Fraser svojí skvělou prací. Na jejich další filmy se budu hodně těšit.. (19.02.2013)