Salto do života

Neprávem ne příliš známé drama od protinožců, s hromadou poetického půvabu a chladivé melancholie. A zároveň myšlenkově hluboké! Kvalitní filmařina s feministickým akcentem či minimálně nádechem (muži – darebáci, ženy – oběti). Myslím však, že klidně bychom mohli pohlaví zaměnit a výsledný dojem by byl naprosto totožný. Dechberoucí herectví andělské Abbie Cornish. ~ /možné spoilery, doporučuji číst po zhlédnutí/ Hlavní postavou je šestnáctiletá Heidi, která po odchodu z domova hledá své místo na světě, hledá práci, blízkost člověka, přátele / přítele, pochopení… Je však zprvu jen blonďatým chodícím neštěstím, které si žije ve svém vlastním (ostatními nepochopeném) světě, občas zalže, občas roztáhne nohy cizím klukům… Leitmotiv opozice lásky a sexu je zřetelný. Ona coby ještě naivní nevinné dítě v těle dospívající ženy vede bouřlivý sexuální život. Citově křehká, možná až přecitlivělá bytost šuká s kdekým. Frustrovaná činí přesný opak svých ideálů a potřeb. Nelad. Neklid. Existenciální úzkost (vše je pomíjivé > samota, nepochopení okolím; scéna, kdy nahá stojí venku v mrazu). Neschopnost spojit se s ostatními nebo je nechat spojit s vámi. Nijaká odezva při snaze navázat citové pouto, když se zamiluje do Joea. ~ Joe je jejím opakem, jelikož své city nedokáže projevit. Bojí se je dát najevo, bojí se milovat. Je slabochem, který se bojí blízkosti druhého člověka. Zároveň pochybuje o své sexualitě (je gay?). Jedním z ústředních témat je tedy také vztah muž – žena, jejich vzájemné popocházení kolem sebe, hledání intimity a společného slova, z čehož plyne vnitřní bolest a frustrace. Klíčem k mnohému řečenému je EMPATIE. Ať již ve vztahu dvou lidí nebo v běžné lidské interakci. Toto slovo nám chtějí tvůrci sdělit. ~ Mnozí si zde stěžují na absenci děje. V tomto snímku však nejde primárně o děj, nýbrž o vykreslení složité duše dívky, jež uteče z domova. Jde o umění. Jde o atmosféru. Somersault NENÍ o ději, ale o pocitech a životních pohledech, o jejich vývoji. Posun děje kupředu je skutečně pomalý, někdy jen prostřednictvím obrazů. Časté jsou symbolické scény (za všechny např. ta v čínské restauraci, kdy Heidi spolkne celou misku s chilli > symbol sebetrýznění). Onen posun děje lze vnímat jako jakousi zřetelnou linku táhnoucí se k cíli / k řešení / k poznání. Linku od nezralosti k dospělosti a poznání sebe sama i svět okolo. Heidi si však musí projít tím strastiplným a mnohdy zdánlivě bezvýchodným hledáním onoho cíle, sexuální nerovnováhou (časté sexuální eskapády > promiskuita = jednorázové uspokojení, jež ji na chvíli vysvobodí z bahna, jímž se brodí, nebo také určitá forma sebetrestání, východisko ze samoty…) atd., aby se naučila rozpoznat pravé city od povrchní touhy, aby zase našla cestu ke své matce, aby roztál led a vykoukla zpod hladiny. Aby ji ohromila každodenní krása života. ~ Moderní filmová lahoda pro oči, (d)uši i mozek. Umění, které počítá s četnými experimenty s narací i symbolikou, s barevností / ostrostí / kompozicí obrazu, zvukem i zvolenou hudbou. To však bylo jasné už při povedených úvodních titulcích. Poetický klenot. Všechno pokryje sníh... ~ ~ Když jsi byl ještě dítě, stříkala někdy tvoje máma parfém jen tak do vzduchu? A procházela skrze ním? / Jo, myslím, že to dělala. / Jo, no ona je přesně taková. / Jako parfém? / Víš, když odejdeš, pořád ji cítíš na svý kůži. (26.03.2012) (menej) (viac)