Himizu

Další silný,emotivní,dechberoucí a hlavně geniální drama od mistra Sona.Dobře zvolenej hudební doprovod(jak jinak) a se spoustou skvěle hrajících a známejch herců(pro příznivce Sona určitě).Kde bych vyzvedl výkon mladýho Sumidu v podání Šóta Sometani(ho) a ještě lepší výkon ostřílenýho Tecu(i) Watanabe(ho).DOPRUČUJU. (22.08.2015)

Tak Sono se v tomhle filmu opravdu nezapře, to se musí nechat. Dost drsný a trochu psycho filmeček o absolutní beznaději a zoufalosti pod tíhou okolností, ovšem stopáž je malinko přestřelená a nudnějších pasáží se zde nachází více než je zdrávo, i události samotné už jsou leckdy nad úrovní realističnosti a únosnosti ze strany diváka. Stejně jako Jirkovi mi ta holčina v hlavní roli trochu připomínala Miyazaki Aoi, je to podobný typ, ovšem herecky ani půvabností na ni rozhodně nestačí, ač tu předvedla kvalitní výkon. 65% (21.01.2017)

Tak tenhle Sono mě tedy výjimečně vůbec nebavil. Opět sice hezká hudba (tentokrát třeba variace na Mozartovo Requiem), ale tím to zvadlo. Sociální drama o "žluté lůze" s totálně debilním scénářem, otravnými postavami a naprosto příšernou ruční kamerou. Žádná rafinovaná perverze, žádná artová forma, žádný existenciální náboj, žádný myšlenkový přesah, nic. Tahle plytká slátanina může zapůsobit leda na někoho, kdo toho v životě ještě moc neviděl, ani neprožil. Hlavní "hrdina", nihilisticky a dutohlavě čumící nekňuba Sumido, mi příšerně pil krev, stejně jako i ostatní postavy, všechny do jedné. Z celého filmu mi zůstala v paměti jen matná vzpomínka na neustálé ječení a řvaní, nezajímavý a extrémně hloupý děj a otřesně skákající kameru. Bezkonkurenčně nejhorší a jediný opravdu špatný Sono, jakého jsem dosud viděl, jako by mu snad vlezla na mozek ta radioaktivita z Fukušimy. Jedna hvězda ani nevím za co... třeba za to, že starý jakuza vypadal jako dalajláma, což mě aspoň trochu pobavilo. (20.04.2014)

,,JE 7.KVĚTNA, PRVNÍ DEN ZBYTKU MÉHO ŽIVOTA. I KDYŽ MÁ MŮJ ŽIVOT MENŠÍ CENU NEŽ SMÍTKO ŠPÍNY, CHCI HO UŽÍVAT. PRO DOBRO SPOLEČNOSTI“...... /// Fukušima, zemětřesení a tsunami jako ,,Memento mori!“ současnýho Japonska. Tak z tohodle mi fakt málem praskl čurák! Složitě vyprávěná uchylárna o rodičovský NElásce a lidech, který rozbrečí jejich vlastní sny o lepší budoucnosti, vzbuzující emoce…. takový ty, že přejete spoustě lidí, aby chcípli. Víc nic. Slabším povahám by mohlo hrábnout. Jako třeba ze Seidla (ale na rozdíl vod něj, si tohle troufnu vohodnotit!). Sonovi herci jsou opět Pod vlivem lásky, ale tohle je náročnější dílo, který směřuje spíš k tragédii, než ke světlým zítřkům. PSYCHO, kterýmu trvá dlouho, než dostane celistvější tvar a ani pak to není na vytažení piksly s popcornem. Jestli má tohle vypovídat o stavu japonský společnosti, tak potěš klobás. Nejsem necita, film se postupně vrejvá pod kůži, ale tak nějak divně. A zatímco předseda klubu náročnýho diváka má v hodnocení jasno, já se nedivím, že to někdo může nazvat sračkou. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jsem závislej na ,,パチンコ“. 2.) Vyrábíme (s přítelem) pro moji holčičku v pokojíčku šibenici (šibeničku?). 3.) Zajímá mě, kde maj lidi svůj bod zlomu. 4.) Thx za titule ,,hanik.n“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (27.03.2013)

Tak trochu jiný Sono. Tak trochu optimističtější Sono. V Himizu najdete explicitní násilí, expresivně vyjadřované emoce, zamilovanou dívku, která se uchýlí až téměř k submisivitě. Zkrátka motivy, které jsou v Sonově práci dost obvyklé. Jen závěr filmu funguje jako určitá óda na život a především lásku a přátelství. Jako by Sono promlouval k postiženým tsunami, že společnými silami veškeré trápení překonají a znovu se postaví na vlastní nohy. Pro fanoušky nihilistické Studené ryby a klubu sebevrahů bude Himizu nejspíš průměrným zklamáním. (05.01.2013)