Hmyz

Důstojné rozloučení s velkým umělcem. Málokteré jméno udělalo Česku takové jméno ve světě jako právě Švankmajer a jeho poslední snímek na tomto obrazu nic nezkazí. Jistě, zase se jedná o šílenost, která pro běžného diváka, jenž se chce prostě podívat na komedii s Jirkou Lábusem, prostě není. Švankmajer předkládá esenci svého stylu, v níž kombinuje znepokojivé animace se surrealistickými výjevy, navíc okořeněné vyhrocenou sociální kritikou z pera bratří Čapků. Dobrý námět a schopné zpracování, ukazující, že Švankmajer by ještě rozhodně měl co říct – škoda, že se do dalšího velkého projektu už nepustí. (02.07.2018)

Asi takhle. Ty zcizující brechtovské prvky mi nevadily, přece jen divadlo se hraje i s těmito zcizujícími technikami. Některé scény jsou docela kouzelné a napínavé a dobře zahrané - třeba zabití cvrčkové při zalévání. Nějak jsem nepochopil ty monology páně Lábusovy postavy. Avšak filmu by hodně pomohlo, kdyby byl o hodně kratší. Celková délka jej sráží s každou přibývající minutou, některé scény a myšlenky už se jen opakují, prostě ten námět neutáhne celý film. Je fajn, že se tady pan Švankmajer krotí ohledně animace a perverzit, ale přece jen to nemá takovou sílu výpovědi nebo nějakého přesahu, pro které by stálo za to sledovat film celý, a ne raději po kouskách (jak tu někdo psal, jako úvod seriálu by to možná bylo dobré), nebo které by divákovi něco zajímavého, neotřelého a třebas i poučného daly. Víte, podle mne by film měl být buď čistou zábavou pro oddech, nebo se snažit říct nějakou myšlenku (někdy jen poetickou a náladovou), ale to mi tady chybí. Jaké vlastně je ústřední téma tohoto filmu, co chce tak vehementně říct? Třeba u Tarkovského Nostalgie je to jasné, u Blade Runnera taky, dokonce i takové československé Plavení hříbat má zcela jasné téma a poselství. Ale tohle nevím, fakt ne. Hra pro hru, umění pro umění, zcizení pro zcizení. (06.09.2019)

V jedné z úvodních scén filmu Tři billboardy kousek za Ebbingem, který jsem shodou okolností viděl před několika dny, dojde na okamžik, kdy hlavní hrdinka spatří na okenním rámu bezbranného, na krovkách ležícího brouka (roháčka, nepletu-li se) a jemným mateřským gestem mu pomůže dostat se zpátky na nohy. V tomto buddhovsky soucitném úkonu jako by se zračila veškerá lidskost a dobrota hlavní hrdinky, ale v přeneseném smyslu i filmu samotného, potažmo necynického způsobu, jakým pohlíží na člověka/život. Jak nepřekonatelná (duchovní) vzdálenost se mezi dvěma uměleckými díly může klenout, mi ve Švankmajerově Hmyzu úspěšně dokázala sice kratičká, ale čímsi podobně výmluvná scéna, v níž postava Jiřího Lábuse pomstychtivě zamáčkne chrobáka, jehož po většinu filmu drží v krabičce od zápalek... (20.02.2018)

Hmyz je snáď už len pre tých najväčších a najvernejších režisérových fanúšikov, ktorí prežívajú aj po desaťročiach orgazmus pri nejakej typickej švankmajerovskej scéne, akú už ale videli mnohokrát predtým. Alebo pre fanúšikov nových, ktorí sa s jeho tvorbou iba oboznamujú a tak im Hmyz môže pripadať originálny. Švankmajer absenciu normálneho deja vypĺňa celkom chytro, ale stále iba alibisticky, zábermi z natáčania, čím sa mu darí film dostať cez hodinu a pol. Svojimi preslovmi a špeciálne upozorňovaním na to, že Hmyz nemá žiaden zmysel alebo myšlienku, potom naopak vyvoláva dojem, že ide o ťažký art a keď si z filmu nič neodnesiete, chyba je v adresátovi. Ako pravdepodobnejšie vysvetlenie sa mi však javí, že tá prvotná je na odosieľateľovej strane. (12.04.2019)

Tak zvaný film ve filmu, dokumentárně pojatý dialog. Bizarní groteska s bizarním humorem. Śvankmayer překračuje žánry od komedie po horor a styl včetně prvků fantaskní animace a loutkářství. Herci se mají chovat jako amatéři. Nekonečná představivost scénáře se starou ruční prací je obdivuhodná. A můj vkus se film až moc rozvolňuje. V závěru se drama zahušťuje. Režisér nechává na divákovi, jak si film vyloží a na závěr mu zmatenému řekne „Já jsem vám to říkal“. (13.09.2018)