Lenny
Réžia:
Bob FosseKamera:
Bruce SurteesHudba:
Ralph BurnsHrajú:
Dustin Hoffman, Valerie Perrine, Jan Miner, Bob Collins, Richard O'Barry, Kathryn Witt, David Joseph Martinez, Ted Sorel, Glenn R. Wilder, Bob Fosse (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Nezvykle otevřený, nic nezastírající životopisný snímek pojednává o slavném americkém baviči Lennym Bruceovi, který holdoval drogám, přisprostlým vtípkům a posléze se vrhl na politické útoky. To vše jej přivádělo do konfliktu s prudérními spoluobčany i zákonem. Vynikající herecký výkon Dustina Hoffmana v titulní úloze hraničí až s jakýmsi souzněním s představovanou osobností. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (68)
Lenny Bruce je americký Američan, tedy Žid. A jeho židovské fóry dovedou popsat stav společnosti - tedy naší, křesťansko-židovské - lépe než cokoli jiného. Bohužel se ho už nemůžeme zeptat co říká na Zemana. V roce 1981, tedy pár let po natočení Fosseova filmu jsem dostal od ORF Dylanu desku Shot of Love (s věnováním). Dylan na ní zpívá písničku, kterou složil s Tomem Pettym „Lenny Bruce“. Písnička má čtyři sloky, uvádím z každé poslední verš (jsou doře srozuitelné, takže bez překladu): Lenny Bruce is gone but his spirit's livin' on and on. He's on some other shore, he didn't wanna live anymore. Lenny Bruce moved on and the ones that killed him, are gone. Lenny Bruce was bad, he was the brother that you never had. Svou stavbou i jednoznačným vyústěním se podobá jeho starším písničkám jako "Only a Pawn in Their Game" či "Hurricane". Ať má pravdu či nikoli, předkládá svá slova upřímně a přesvědčivě - jako Lenny Bruce... Paul Krassner píše padesát let po Bruceově smrti (předávkování morfiem): Lenny’s problem had been that he wanted to talk on stage with the same freedom that he had in his living room. - Lenny měl problém s tím, že chtěl na jevišti mluvit jako v obýváku. Na jevišti dosud nemůžeme dělat téměř nic z toho, co děláme v obýváku. ()
Leonard Bruce - příliš upřímný kritik americké společnosti, anebo nevzdělaný narkoman, kterého proslavilo několik sprostých slov? Na Fossově biografickém dramatu je sympatické, že nenabízí jednoznačnou odpověď. Jedno je však nezpochybnitelné, Lenny Bruce byl kontroverzní osobností. Nepřiměřeně tvrdé postihy za několik neslušných vtipů (neslušných pro prudérní Ameriku 50. a 60. let) jej přiměly k dosti ostré politické satiře, která však zaváněla přílišnou sebelítostí a vztahovačností. Přínos Lennyho do problematiky lidských práv a svobod je značně diskutabilní a nejspíš ne natolik významný jako rovněž zfilmovaný případ Larryho Flinta. ___ Po pár minutách mi bylo jasné, proč se tvůrci rozhodli pro černobílý formát, kamera Bruce Surteese nemá chybu a dokonale navozuje atmosféru tehdejší doby. Lenny se z podstatné části odehrává v různých nočních podnicích, kde jsou kameramanovy možnosti přeci jen dosti omezené, Surtees však dokázal rozehrát fascinující hru světel a stínů, detailů, celků a polocelků a například nasnímání ladných křivek spoře oděných dívek nepůsobí vůbec vulgárně, naopak, jsou to záběry esteticky velice procítěné (bez jakékoliv ironie). Kamera si rovněž dobře rozumí s tváří Dustina Hoffmana (který se na skutečného Bruce trochu podobá), jehož vyprávění vtipů nepostrádá určitou dynamiku a i když občas plácal naprosté pitomosti, byl jsem jeho projevem fascinován. Jedním z vrcholů filmů je scéna, kdy kamera ustane na jednom (velice vhodně zvoleném) místě a „mlčky“ sleduje Hoffmanův zhruba sedmiminutový výstup – úžasné! ___ Lenny se kromě mimořádně kvalitní kamery a hereckého výkonu vyznačuje neobyčejnou otevřeností. Pokud jsem to dobře pochopil, vychází z výpovědí přímých účastníků daných situací, které vidíme rovněž ve filmu, avšak zahrané herci. Drogy, vulgarismy, problémové manželství, sexuální orgie – Fosse se nevyhýbá ani těm nejbolestnějším detailům z komikova života, díky čemuž dal vzniknout jednomu z nejupřímnějších životopisných filmů, který zhruba stejnou měrou kritizuje objekt svého zájmu jako objekt kritiky objektu svého zájmu. 90% ()
Mám smůlu, že dva nejvýraznější snímky Boba Fosse jsem viděl jako první a nasadil jsem si laťku neúnosně vysoko, takže následující setkání byla rozpačitější. A nejhůř to zatím odnesl právě nebohý Lenny. Doufal jsem v obdobu Formanova Muže na Měsíci, jenže tomu neodpovídá ani kvalita scénáře, ani režie, ani postava hlavního hrdiny, ba ani výkon Dustina Hoffmana. Dustin je sice obecně považovaný za špičkového charakterního herce, ale typově se k charakteru baviče Lennyho nehodí. V jeho podání nejsou standupové výstupy komické, spíš upocené, a vkládá do toho snímku nechtěný rozměr. Navíc, upřímně řečeno, Bruce nebyl velkou osobností, ale spíš někým, kdo se ve správný čas objevil na správném místě. Na tématech, se kterými pracoval, spíš parazitoval a rozhodně mu nešlo o nic víc než vydělat na kontroverzním obsahu a stylu. Nacházím jen hodně málo porozumění pro jeho lidskou stránku, je to spíš odpudivý sebestředný týpek než kdokoli jiný. Celkový dojem: 45 %. ()
Dusty si v tomto životopisném snímku opět vybral svou "one man show." Nebýt jeho výstupů, nejspíš bych hodnotila méně. Portrét, do této doby mně neznámého baviče totiž není natolik silným, jak jsem si představovala, že by měl o podobné osobnosti být. V podstatě zhruba hodina a půl stopáže je věnována hlavně jednotlivým bavičským výstupům Lennyho a rozhovorů s osobnostmi, se kterými se stýkal a kteří o jeho "existenci" podávají výpovědi. Během celého snímku se děj vlastně nikam nevyvíjí, nenastanou žádné zvraty či dramatické scény, kdy se dostane do krutého sevření slávy. Bojuje pouze proti společnosti, on sám, jakoby během děje neprošel žádnými proměnami osobnosti či konflikty se svými démony. Až posledních dvacet minut sledujeme Lennyho, jak se, za pomocí drog, dostává na dno. Takže snad jen toto zpracování mi přišlo vzhledem k jeho osobnosti jako jednoduše ztvárněný osud. ()
Galéria (54)
Zaujímavosti (4)
- Pro Boba Fosse byl Dustin Hoffman jeho první volbou, proto mu také zaslal scénář. Přestože se Dustinovi scénář líbil, roli přijmout nechtěl. Foss však o něj usiloval natolik, že když se sním setkal v restauraci nebo ve společnosti, komediantsky padl na kolena a úpěnlivě jej prosil, aby roli přijal. (Rocky62)
- Do role Lennyho byli zvažováni také Al Pacino či Cliff Gorman. (Rocky62)
- V rámci přípravy na roli si Dustin koupil kartičky, na něž si zaznamenával důležité informace, které o Lennym Bruceovi zjistil. Díval se na jeho filmy, četl knihy, hovořil asi se šedesáti lidmi, kteří Bruce důvěrně znali, a pečlivě se soustředil na postřehy o tom, jak by měl vypadat umělecký portrét postavy, která ještě nedávno žila. (Rocky62)
Existují dva způsoby, jak zapojit více hledisek do filmu: tradiční způsob, který přes dílčí flasbacky v kvazi-dokumentární stylu dává v zinscenovaných interview prostor jednotlivým postavám (Lennyho žena, matka, osobní agent atd.), z jejichž promluv sestavuje někdejší události, anebo mnohem progresivnější a vynalézavější způsob, známý z Lynchovy Duny, postavený na simultánním proplétání příběhu a postav v nerozlišitelným kompozitu. V protikladu k celým dějinám kinematografie uplatňuje Lynch v Duně postup, který využívá mnoha vypraveni, která se odvíjejí současně s událostí, kterou komentují, a nehovoří jak je běžně zvykem z hlediska budoucího místa (tím se míní hrdinovo vzpomínaní na minulost v retrospektivě, ke kterému se bohužel uchýlil i Fosse - o co sebekontroverznější stand-up komik Lenny byl, o to konzervativnější způsob Fosse pro biografii zvolil, zřejmě v domnění, že deziluzivní film, v němž různí vypravěči nabourávají celistvost fikce, dávajíc nám tím na vědomí, jak je celý příběh nakřáplý a neveselý, je problematický až-až). Vyprávění hrdinů nepopisuje v Duně danou situaci, nýbrž je do ní samo zapuštěno, je její součástí. Subjektivní hledisko vpisuje Lynch přímo do středu objektivní reality. Tento postup podemílá protikladnost naivního objektivismu a transcendentálního subjektivismu: naše realita není ani objektivní realitou, která je dána předem a je spojena s mnoha subjektivní perspektivami, z nichž vznikají její pokřivené obrazy, ani transcendentálním protipólem této objektivní reality, sjednoceným subjektem, který v sobě zahrnuje a konstituuje celek reality. Co tu máme, to je paradox mnohačetných subjektů, které jsou zahrnuty do reality, do ní zapuštěny. To, co se Lynch snaží ilustrovat, je tento dvojznačný a podivný status subjektivní iluze, která právě jako iluze (pokřivený obraz reality) konstituuje realitu: odečteme-li z reality tuto iluzorní perspektivu, ztratíme samotnou realitu, zatímco postavy z Lennyho ve vzpomínkách rekonstruují minulé události, které nemohou jakkoliv regulovat a na jejichž dění nemají žádný vliv. Název pro tuto patologickou zaujatost konstituující realitu zní anamorfóza. Jak se tato anamorfóza ve skutečnosti projevuje třeba u Holbeinových Vyslanců? Část scény, na kterou hledíme, je deformovaná tak, že své pravé obrysy získá jen tehdy, když se na ni podíváme ze zvláštního místa, z něhož se zbývající realita jeví jako rozmazaná: pokud barevnou skvrnu jasně vnímáme jako lebku, dosahujeme bodu, kdy se zbytek reality už nedá rozpoznat. Uvědomujeme si, že realita již v sobe zahrnuje náš pohled, že tento pohled je začleněn do scény, kterou pozorujeme, že tato scéna na nás již hledí. Jinými slovy řečeno, anamorfická skvrna opravuje běžný subjektivní idealismus tím, že vytváří mezeru mezi okem a pohledem: vnímající subjekt je vždy-již předmětem pohledu z bodu, který jeho zraku uniká - tak jako zrak samotný. Okřídlená námitka, která ztotožňuje diváka se sadistickým voyeurem, tu tak ztrácí platnost. Nevadí, že se díváme na filmy, co hrozí, je, že se film podívá na nás. () (menej) (viac)