Smrt samuraje

Na to, že jde o remake naprosto nedostižné klasiky to úplně zcestná ostuda není. Miikeho verze je vizuálně precizní a v některých psychologickoemotivních složkách jde možná kapku více do hloubky. Jako celek je to ale trochu mechanické a příliš uhlazené takže ty klady zase až tak nevyniknou......... A může mi někdo vysvětlit proč se tam na konci Ičikawa s ostatníma klackuje tím bambusákem? V originále je(jestli se nepletu)kosil normálně na ostro a díky tomu celé to předchozí směřování filmu vyrezonovalo naprosto jinak... syrověji, úderněji-prostě lépe. (14.05.2014)

Pasáž, kde se snaží diváka přiklonit na misky vah manžela, co zkoušel zoufalou cestou získat peníze pro rodinu, je přespříliš zdlouhavá. Jinak úžasná zápletka. Skvěle zpracováno. Obnažení cti kodexu samurajů a změny perspektivy vnímání příliš tvrdých zákonů, které se klade na samuraje, kdy je třeba dát stranou morální a etické cítění. Zajímavá studie starého Japonského pojetí cti. (14.06.2020)

Pokud na to jdete kvůli nálepce "3D" v očekávání, že dostanete něco podobného 13 zabijákům, tam můžete být příjemně i nepříjemně překvapeni. Miike podává vynikající drama, pomalu odvyprávěné, ale s každou další minutou napínavější a vyhrocenější. Pochopitelně vstává otázka proč vůbec něco podobného sledujete s 3D brýlemi na nose. Neberu to jako výtku, rozhodně mi to nijak nevadilo a filmu to dle mého ani nijak neuškodilo, ale úplně přesně mi nedochází, proč se vůbec u podobnému filmu otravovat s konverzí, když je výsledný efekt naprosto nulový. 80% (Febiofest - 2012) (26.03.2012)

Od Smrti samuraje jsem čekal mnohé, ale ne to, čeho se mi nakonec dostalo. Jméno režiséra slibovalo krvavou krutou podívanou podávanou s formálními výstřelky. Jenže Takaši asi konečně dospěl a v Smrti samuraje tedy nenajdeme (naštěstí) typickou Miike-formu a příběh o hodnotě lidské cti je tak vyprávěn řekněme normálním způsobem a je naprosto strhující, forma je spíš poetická ( padající sníh mě téměř vždycky dostane) a krutosti je, jak už jsem v japonských filmech zvyklý, docela dost a to jak té krvavé, názorné, tak i té psychické, nátlakové. Viděl jsem první Miikeho film, kterému bych s chutí napálil i pět hvězd nebýt samotného závěru, kterému možná rozumí každý Japonec, ale já ne. (14.03.2013)

Japonské filmy já hodně rád, ale většinou jen ty moderní; staromilské samurajské psychologizující eposy mě nikdy neoslovovaly, jejich extrémně expresivní, exaltovaný styl mi nesedí. A ani tenhle Miikeho remake není výjimkou. Námět má dobrý, jeho zpracování je ale na mě příliš zdlouhavé a jako obvykle i příliš melodramatické. Nebavilo mě to, mám rád filmovou pomalost jiného druhu. Ze všeho nejvíc se mi na filmu líbila jeho hudba, a pak na mě ještě zapůsobily detaily na obličej umírajícího nemluvněte, Klingona, nebo Keygena, nebo jak... to byla fakt síla. (01.10.2014)