Umelec

(Viděno 2x v kině - v Evaldu a Aeru) Životní nadšení se nedostavilo, přeci jenom jsem tušila, že to nebude úplně ono a proto jsem taky projekci poměrně odkládala. A po té pro jistotu ještě jednou zopakovala. Není to samozřejmě úplně špatný film a pokud by inspiroval byť jen zlomek diváků k objevování skutečných němých, pak svůj smysl splnil. Na druhou stranu příběh je jen pokračováním toho špatného ze Zpívání v dešti a s tím mám obrovský problém. Krátce po té, co skutečná revoluce zvukového filmu proběhla, se tato událost zakonzervovala a stala se legendou plnou vyhaslých hvězd, zhrzených diblíků, osobních bankrotů těch "dávno minulých" a vzestupu těch "přirozených, svěžích a žádoucích" nových tváří, které se nejlépe v novém pojetí odliší tak, že hvězda němých filmů byla přece ta nablblá blondýna a na vzestupu je samozřejmě bystrá a osobitá tmavovláska. Jak prosté, milý Watsone. Hrdinou minula nemůže být nikdo jiný, než kombinace Rudolfa Valentina, Douglase Fairbankse a Johna Gilberta. Naštěstí je tu také bodrý majitel studia, kdokoli od těch legendárních hlavounů až po Williama Randolpha Hearsta (v podání vynikajícího Johna Goodmana); chytrý cvičený psík, uvěřitelná výprava, nádherné kostýmy, téměř dokonalé závěrečné taneční číslo a určitá naděje v lepší zítřky (čili, že i vyhaslá ikona němého dobrodružného filmu může chytit druhý dech v muzikálu pro své pohybové kvality). Co je poněkud ošidné, je zvuková noční můra a zejména píseň z roku 1936 použita jako background pro rok 1931. Stejně tak problematické a nadbytečné je zprostředkování skutečných záběrů z Mark of Zorro (1920). Takže zůstává otázka, jestli příběh němého filmu je skutečně zajímavý jenom tím, že ta doba je už dávno pryč? (24.04.2012)

Umělec není zdaleka dokonalý či snad nezapomenutelný, přesto jde bezesporu o kvalitní podívanou. S tím záslužným bonusem, že díky všeobecně kladnému přijetí se na ni podívají i ti, kteří se jinak němým filmům vyhýbají. A neprohloupí. V první řadě z něj sílí nadšení a hravost. Nějakou dobu je veselý, milý a moc příjemně se na něj dívá. Pak začne být poměrně smutný (to když se začne ozývat pýcha s hrdostí), což mu sice neubere nic na poutavosti, ale původní atmosféra se z větší části vytratí, a to mě osobně trošku mrzelo. Ve vážnější poloze film však neselhává, navíc hlavním hrdinům už fandíte natolik, že ztracenou pohodu s klidem oželíte. Potěší jak výborně vybraní představitelé (nejen hlavní pár, ale hodně jsem si užíval i Goodmana či Cromwella…nebo věrného psíka), tak technická stránka s osvěžujícími detaily (líbilo se mi především uvedení nástupu zvukového filmu), nemluvě o hudbě (ta sice nebyla s filmem tak srostlá jako třeba v o rok mladší němé španělské Sněhurce, přesto dobře pasovala). Za mě to budou solidní 4*. (04.08.2019)

Na The Artist se mi líbila jedna věc a to ta, že nebýt ostrého obrazu, film skutečně vypadá jako by byl natočen ve 30. letech minulého století. V tomot směru jej řežisér vypiplal k dokonalosti. Obzvlášť mě pobavily němé herecký výkony dvou hlavních představitelů, která jakoby vypadly z chaplinových grotesek. Perfekcionismus lze ale pozorovat v kameře, délce záběrů, střihu, či dekoracích a úžasných kostýmech. Potud naprosto dokonalý produkt. Ale pak je tu obsah, děj a v tomto ohledu nenabízí The Artist nic nadprůměnrného. Němých filmů jsem viděl nemálo, a tento by mezi nimi v ničem nevyčníval. Oscar pro nejlepší film jen vypovídá o hodně slabém ročníku těchto cen (i když i v tomto roce vznikly nesrovnatelně kvalitnější filmy např. Tree of Life). Takže celkový dojem: hodně přefouknutá bublina, což nejspíš potvrdí i následná tvroba režiséra Hazanaviciuse. (27.02.2013)

Neuvěřitelně milé, filmařsky hravé, potěcha pro oko, sluch i ducha všech staromilců, mezi které se rovněž počítám. Ten tanec na konci byl tak strašně roztomilý, že jsem se usmíval od ucha k uchu. A být žena, tak vraždím pro neodolatelný úsměv Jeana Dujardina. Protože jsem muž, tak mi postačí aspoň platonická láska k Berenice Bejo :o) (02.04.2012)

Scénář: Michel Hazanavicius .. Krásný film pro pamětníky. Je rozhodně co vyzdvihovat. Vypiplaný černobílý retro kabátek, děj dotvářející hudbu, sebejistou režii, byť některé zejména pozdější scény jsou svým dávkováním už lehce za nejpřijatelnější hranicí. Zvláště podařený je casting ústředních postav: jak Jean Dujardin tak především neuvěřitelně okouzlující Bérénice Bejo jsou typově dokonalí a herecky bezvadní. Odvážný snímek z přelomových let Hollywoodu a pocta jedné jeho éře (ohlédnutí za technickým přechodem z 2D na 3D určitě tak svěží nebude..). (05.02.2012)