Majster

Ťažko obsiahnuteľný snímok pohybujúci sa na hrane bolestnej nudy je našťastie zachránený báječným Phoenixovým výkonom. Jeho Freddie s uškľabkom v tvári a démonmi v hlave podporenými vlastnoručne miešaným chľastom je typickou postavou povojnovej traumy. Filmu však chýba jasnejšie uchopenie diváka a takto sa len utápa v znekľudňujúcom filozofickom svete sektárstva. (24.02.2013)

Strašně zajímavé. Už od první minuty, od prvního záběru, první hudby jsem tušil, že to nebude jenom běžný film z americké produkce. Výborná, místy ponurá hudba, ale hlavně herecké výkony, to je zcela nepochybně tím největším kladem tohoto filmu. I když mám Amy rád, tak veškerou pozornost na sebe strhávají dva hlavní mužští herečtí představitelé. Philip v roli Mistra a hlavně Jaquin, jehož Freddie Quell podává opravdu fenomenální výkon a jestli za tohle nevyhrál Oscara, považuji to za velmi těžký zločin ! Jejich vztah, jejich rozhovory a hlavně ten na lodi, to bylo něco, co jsem už hodně dlouho neviděl. Mistr není rozhodně obyčejný snímek a určitě se nebude líbit každému, na mě však udělal opravdu velmi silný dojem, který ještě zintenzivnil, po posledních pěti minutách, které mě opravdu dostaly. Paule, jen tak dál! (14.07.2014)

Nemohu po pravdě říci, že jsem rozmuněl všemu co film nabízel - nejsem scientolog. Možná tomu ani rozumnět nešlo, každopádně i tak jsem si jej užil. Proč? Bylo to zejména naprosto skvělým herectvím Phoenixe a Hoffmana a také dokonale ztvárněnými padesátými léty. Hlavně Phoenix ve filmu předváděl neuvěřitelné věci a asi nejvíc mne dostala při nemrkacím výslechu ta jeho v jednom záběru najednou na čele vystouplá žíla z rozčilení... Jako zkuste si jen tak na čele nechat vylézt žílu velikosti dešťovky... Hoffman byl také klasa ale to on byl vždycky. Jeho odchodem film přišel o druhého Hopkinse a klidně se říznu do prstu abych to podepsal... Začátek byl skvělý a já si myslel, že film bude o vyhořelém námořníkovi, kterému najednou skončila válka v Pacifiku a on neví co se životem. Umí zabíjet, léta se snažil přežít a při tom chlastat vše co se dalo včetně všelijakých tekutin k požívání nevhodných co jen torpédoborec nabízel... A najednou nic. Armáda už ho nepotřebuje jako statisíce dalších mladých kluků traumatizovaných zážitky z bojů. Mohou si prý jít farmařit, zřídit si železářství, obchůdek... A tak se hlavní hrdina plácá od štace ke štaci co to dá a chlastá. A do toho vstupuje podivný vědec Lancaster Dodd... Prý ho zachrání, když bude chtít a přidá se... Ačkoliv jméno je smyšlené, postava byla napsána podle zakladatele scientologii L. Ron Hubbarda. Uvidíme zde i některé metody scientologů jak odstraňovat traumatické zážitky tzv. auditováním což bylo ponoření sebe sa do svých vzpomínek na pokraji hypnózy. Stopáž byla ale opravdu dlouhá, možná až moc. Ale byť mne film tématem zcela neoslovil, vydržel jsem u něj celou dobu a proto dávám za 4 sklínky kapaliny z torpéda. * * * * (28.10.2018)

,,ROZHODL JSEM SE. BUDEŠ MOJE POKUSNÉ MORČE A CHRÁNĚNEC“...... /// Kterak hloupé a tupé zvíře s lidskou podobou J. Phoenix (jestli takovej nejseš doopravdy, tak si to zahrál parádně!), nakonec přestalo chlastat a zasunulo bez násilí…. Intimní příběh člověka plnej akademický nudy, zato s parádníma hereckejma výkonama. Ale to by si jeden hubu rozerval…. Jsou věci, který nedokážu vocenit. Vod týhle cesty, jak vyléčit šílence jsem čekal víc, než další pokus o filosofický následovnictví Darrena Aronofsky. Jenže ten aspoň dokáže prodat příběh… Emoce žádný, osudy, který zaujmou … koho? Kurva mi neříkejte, že všichni chcete vlízt do ňáký sekty? /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Věřím, že některý bitvy vedu dýl než existuju. 2.) Byl na mě aplikovanej program 45 – verze 1. 3.) Thx za titule ,,exitus“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (07.02.2013)

Promyšleně „nenávodný“ film, jenž mne po skončení zanechal v přesně opačném rozpoložení než Nespoutaný Django – vyšťavenost, bezradnost, nicota. Netuším a snad raději ani nechci vědět, do jaké míry Joaquin Phoenix coby magor bez příčiny za svůj výkon vděčí režijnímu vedení a do jaké vlastní psychopatii, ale faktem je, že už jsem dlouho nikoho neviděl hrát s takhle sebedestruktivním nasazením. Možná i kvůli tomu, kolik současných režisérů nechává hrát herce výhradně tváří, méně již zbytkem těla. I kdybych si z Mistra nic jiného neodnesl, jen za herecké výkony Phoenixe a Hoffmana (který má své herectví očividně více pod kontrolou než jeho kolega) by mu patřil můj pětihvězdičkový obdiv. ___ Andersonův divácky zatím nejméně vstřícný počin ale podněcuje na mnoha dalších úrovních, ať už jde o styl (dlouhé, stále více nevybalancované záběry, které nechávají na nás, jak do nich „vstoupíme“) nebo významy (věčné hledání vůdce, obsesivní potřeba cíle). Dlouhé záběry s velkou hloubkou ostrosti v rozporu s jejich obvyklou funkcí nepřispívají k lepší čitelnosti, ale naopak k pocitu uvěznění v onom navenek reálném a přitom lynchovsky bizarním univerzu. Podobně ironicky je "epického" 70mm formátu opakovaně používáno k velkým detailům tváří, které se rozléhají přes celé plátno, jako kdyby byly krajinou, po které se Anderson chce pohybovat. ___ Přijde mi, že o krizi maskulinity, o mužích s prázdnými životy a žádnými jasnými cíly, naposledy srovnatelně sugestivně pojednávaly filmy hollywoodské renesance (Malé životní etudy, Dlouhé loučení, Prsty). Anderson ale problematiku posouvá ještě dál, když ústředním tématem filmu činí hledání kořenů této frustrace a nejpodivnějších způsobů jejího překonání. Nemotivovaného (ne)hrdinu vsazuje do kontextu poválečné americké společnosti, která se toužila vrátit ke statu quo, jenž se ale mezitím kamsi vytratil. Neuspokojivé vyprávění s mnoha záměrnými dírami a hluchými místy je tomuto zoufalému pátrání po záchytném bodu plně podřízené. Stejně jako Freddie v téměř parodické scéně na poušti (kdy je směřování za neexistujícím cílem proměněnou v zábavnou aktivitu), také film směřuje k horko těžko viditelnému bodu kdesi v dáli. A stejně jako Freddie slepě (místy doslova) následuje Dodda v domnění, že on je tím skutečným mistrem, tím, kdo by mohl zosobňovat jeho ideální já (viz scéna večírku, snad odkazující k nudie-cutie filmům z 50. let), můžeme se i my domnívat, že víme, kam film směřuje. Není však mistra, který by naše domněnky potvrdil, nebo vyvrátil. Vedení Anderson přenechává divákovi, čím jednak varuje před náchylnosti kteréhokoli člověka v kterékoli krizové době k hledání již ozkoušených východisek, a jednak přispívá k výrazné variabilitě výsledných diváckých zážitků. O tom svém mohu jistotou napsat jen tolik, že nebyl příjemný a že si jej chci zopakovat. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, FlyBoy, zencitizen (23.01.2013)