Amélia z Montmartru

Tohle se prostě neomrzí.. mmmmmmmmmmmm.. stačí ochutnat!! Tolik symbolů, tolik odboček, tolik nápadů, tolik zvratů, tolik kudrlinek, tolik citu pro atmosféru. Tvůrci se dokonale vyřádili, nabídli neuvěřitelně pestrou paletu zvuků, nálad, barev a emocí. Amélie byla svého času naprostý úkaz, okouzlila i mainstreamové diváky, kritiku dostala do kolen a zabrala čestné místo v kdejakých diváckých anketách. A vítěz MFF v Karlových Varech spolehlivě chutná i po letech. Zasněná servírka se rozhodla konat dobro i rozdat pár výchovných lekcí (třeba jistému zelináři). Režisér Jean-Pierre Jeunet u toho drží to neuvěřitelné tempo vyprávění, hudební skladatel Yann Tiersen jednoduše kouzlí. Ničím neohraničitelná fantazie bude mít pokaždé zelenou. Zázraky se dějí. (07.12.2005)

Oscar 5 nominací: Cizojazyčný film, Kamera, Výprava, Zvuk, Scénář ........Křišťálový glóbus Po zhlédnutí tohoto filmu máte nutkavý pocit šířit dobro nebo alespoň poslat trpaslíka na cestu kolem světa. Mimochodem, tímto filmem jsem bez problémů doporučoval animovaného Shrecka, neboť zvítězil nad Amélií u diváků v Karlových Varech. (31.03.2003)

Povznášajúci kúsok polahody, ktorý zároveň nie je stupídnou moralitou, ako je to bohužiaľ u podobných typov filmov dnes temer pravidlom. Hudba, obraz a jeho variácie, okatá Amélia, - to všetko spojené do výsledku pohladiaceho stresujúce, zrýchlené duše dneška. Len sa zamýšľam na tým, či si zeleninár zaslúžil tak krutú pomstu od dievčaťa programovo konajúcej dobro. (28.10.2004)

bývaly doby, kdy jsem měl Amélii nesmírně rád a nevěřil jsem, že by se mi kdy mohla okoukat. nestalo se. přihodilo se něco jiného. přestal jsem filmu věřit. zošklivily se mi Jeunetovy škaredé barevné filtry a zprotivili pitvořící se herci úplně stejně, jako jeho jedovatý optimismus. svého času svěží nálada dnes už malinko zavání umělinou. velice rád bych věřil v zázračnost každého okamžiku, v katarzní půvab každé tragédie a velice rád bych žasnul nad tajuplnými souvislostmi lidských životů a na svět se díval skrze růžové brýle, ale Amélie mi to neumožňuje. nedovedu se ani při usilovné snaze smířit s dětinsky naivním nazíráním na témata hluboká a závažná, nevěřím v bezstarostnou lásku bez bolesti, bez obětí a starostí a už vůbec v osud, který k ní vyvolenému člověku umete cestičku. snad je to stářím, ale už se nedovedu oddávat citovému sebeukájení s takovou vstřícností. je snadné mi udělat radost, nebo mě dojmout, ale nesmím přitom zavětřit ani náznak kýče nebo falše. o to víc oceňuji Jeunetovy následující Příliš dlouhé zásnuby, které staví vyumělkovaný patos Amélie tváří v tvář nepokrytému patosu zákopového šílenství. (27.11.2012)

Výjimečná ukázka dokonalého filmu. Filmová řeč Jeana-Pierre Jeuneta je tak osobitá a úchvatná, že se dá jen stěží přesně verbálně opsat, převládá v ní málokdy vídaná manýra. V jeho dílech je rozhodující především ona zvláštní čarokrásná estetika založená na uchvácení (většinou obskurním) detailem, který se po střípcích, tisíci drobných a roztomilých legrácek a vychytávek, skládá do magického obrazu světa, který plyne před očima fascinovaného diváka ve zvláštních perspektivách a dává na odiv efektní formu, ale i svou pomíjivost tím, že neustále zdůrazňuje svou ohraničenou filmovou existenci. Je to jakási francouzská forma magického realismu, míst, jež jsou obydlena postavami, které mohou žít jen v narativních světech, ale které jsou právě proto pro vnímající subjekt přitažlivé a blízké...tak blízké... Jistě tu hraje roli i čistě postmoderní filmový přístup - Amélie komunikuje často přímo s divákem, dívá se přímo do kamery, tedy na vás, ožívají obrazy , fotografie a věci, některé dokonce i mluví, vypravěč je božsky vševědoucí a dává divákovi takové množství informací, že přesně postihuje fenomén informačního zahlcení, v dynamické dualitě filmu ale proti nim stojí pasáže meditativní a umělecké, postihující ,,skrytý" význam světa (kůň běžící při Tour de France, sbírka fotek z fotoautomatu). Nemalou roli hraje také nadsázka a humor - a to jak jazykový či situační, tak i ten ,,sémantický", je často sám o sobě nositelem významu, posouvá a určuje děj příběhu (roztomilý trpaslík ,,posílající" pohlednice z cest ovlivňuje citové rozpoložení Améliina otce, vůbec Améliino ,,hraní si" na boha ovlivňující život nešťastných lidí kolem je sémantickým nosníkem filmu). Největší devízou tohoto filmu je ale jeho celkové vyznění - čirá směs radosti i smutku, všednosti i romantiky, průzračnosti i tajemna, hledání i ztrácení, osamění i lásky, harmonie i trápení, dualita skutečného života, kde se střídají (interpretačně mnohdy nejednoznačné) veselé a smutné fáze bytí... Oč je tenhle film více stylizovaný, o to je skutečnější a pravdivější a každý si v něm může najít svůj střípek, ve kterém spatří sám sebe... (31.01.2007)