Na druhé straně

Noomi, tak trošku jinak, než ji znáte. Už ne rozhodně osamělá dívka, ale šťastně vdaná matka dvou dcer. I když tenhle její poklidný život se nerodil rozhodně lehce. Na minulost nelze zapomenout, což v tomhle případě platí dvojnásob. Její nynější štěstí bylo vykoupeno obrovským smutkem a zklamáním v dětství a teď stojí tváří v tvář vlastní matce, kterou už hodně dlouho neviděla. Matce, kterou milovala i nenáviděla zároveň a která ji připravila o ty nejhezčí dětské chvíle radosti. Noomi, která zde hraje se svým opravdovým manželem, byla hlavně ve druhé polovině dost přesvědčivá, což lze také říct o hlavní dětské hrdince Tehille Blad, která se jí minimálně vyrovná, v tomhle velmi smutném dramatu o jedné rodině, kde byl bohužel alkohol na prvním místě. Fakt, který snad ani nemůže dopadnout dobře..... (13.01.2015)

„Hrůza. Hrůza je strach, že se stane něco zlého.“ A malou Leenu čeká hodně hrůzy...Divák se může zpočátku jen zkusit uhádnout, jaká traumata si Leena ohledně své matky prožila. Postupné vnořování do nepříjemné minulosti, kterou se v sobě snažila mít bezpečně pohřbenou, odkrývá někdejší Leeninu hluboko zakořeněnou bolest a člověk má skoro chuť okřiknout jejího manžela, že některé dveře s kostlivci by bylo lepší prostě otevírat. Ale ve výsledku to může to být i jistý druh terapie, jakkoliv bolestivý…Nadprůměrné drama plně se opírající o herecké výkony mladší i starší představitelky hlavní postavy, obě byly velmi uvěřitelné. I samotný příběh má sílu a nemusí v něm ani docházet k těm největším zvěrstvům (alespoň dle mých diváckých zkušeností). Pernilla August, pro mě do teď známá pouze jako herečka, v mých očích každopádně obstála i na režisérské stoličce a já jejímu celovečernímu debutu dávám solidní 4*. „Nikdy nepřestaly růst. Slunečnice tvýho táty. Dal jim tolik lásky.“ - „To nebyla láska. Zalíval je chcankama.“ (14.08.2022)

Přestože kvalitu severských dramat nemám v úmyslu v žádném případě jakkoliv zpochybňovat, tak zrovna tento snímek tuto skutečnost minimálně za mě příliš nenaplňuje. A důvodem je především velice slabě zpracovaný příběh, který měl stát hlavně na opravdu silných a přesvědčivých emocích, nicméně jsou to právě emoce, které tu absolutně nefungují, a ať se mě laskavě nikdo nesnaží přesvědčovat, že správné severské emoce mají být chladné, jelikož to je prostě blbost. Chladné emoce jsou jednou provždy nefunkční emoce. Samotná zápletka, respektive příběh, odehrávající se ve dvou časových rovinách, pak trpí i přes kratší stopáž rozvláčností a značným nedostatkem dramatických scén, jednotlivé postavy, a to v obou časech, působí nezajímavě a nevýrazně, a závěrečné vyústění se mnou též ani trochu nehnulo, což už byl ale vlastně jen důsledek celkové odtažitosti snímku. Pozitivem tak v podstatě zůstává jen syrovější atmosféra, vyvolávající přesvědčivé pocity neklidu a zmaru, a samozřejmě herecké výkony většiny herců, v čele s mou oblíbenkyní Noomi Rapace. Jako celek mě toto drama ale zkrátka neoslovilo, nepřineslo mi ani trochu očekávaného silného emočního filmového zážitku, takže bohužel, za mě slabší žánrový kousek. (04.04.2021)

Film o tom, keď mama zvislá na alkoholikovi násilnikovi a hochštaplerovi zanedbá svoje deti. Film o tom ako dcéra nevie odpustiť a neprestajne "dusí" v sebe minulosť. Chýbala mi tam pasáž o tom ako sa dcéra osamostatnila, počas rokov keď bola milo a založila si vlastnú milovanú a milujúcu rodinu. Nedbal by som keby to bolo o ten kúsok dlhšie, film je smútný ale pozerateľný. (09.06.2018)

Skandinávská depka o (ne)zodpovědnosti a o tom, že temné scénáře sociální předurčenosti se naštěstí nemusejí vždycky uskutečňovat. Nemůžu si ale pomoct, čím více jsem se dozvídal o minulosti hlavní hrdinky, tím méně mě zajímala; ve druhé polovině filmu se totiž jen naplňuje poměrně předvídatelné vyprávěcí schéma, které v úvodu tak dobře a stísněně působí jako zlo bublající pod povrchem. Podobný pocit jsem měl u Vinterbergova Submarina, ale tam mě to ve svojí vykonstruovanosti a chtěnosti rušilo mnohem víc. (27.03.2011)