Jelena

Zvjaginceva a jeho tvorbu milujem nadovšetko a dlhoročné čakanie na jeho ďalší film What Happens (ak vôbec) skracujú len opakované zhliadnutia predchádzajúcich počinov. A hoci viac zhliadnutí u mňa lásku prehlbuje, Elena je pravým opakom a snímku začínam mať rád čoraz menej. Niekde na pomedzí slow cinema a režisérovho vlastného štýlu sa vynára príbeh o kontraste medzi vysokou spoločnosťou a nižšou spodnou vrstvou (čo nie je typická Zvjagincevova látka, tú majstrovsky zvláda kolega Bykov), medzi obrovským, drevom vykladaným apartmánom v centre Moskvy a chátrajúcej panelovej chruščovke v industriálnom predmestí s výhľadom na betónové veže atómovej elektrárne a pravidelnými výpadkami elektriny s dejom a rozuzlením tak absurdným, že neuveríš, nech sa akokoľvek snažíš. (8.5.2019) (5.2021) (7.6.2022) (25.11.2022) (11.06.2022)

Na Zvjaginceva poměrně slabé, rozhodně jsem po Vyhoštění čekal víc. Jakoby režisér upustil od duchovna, tajemna a dechberoucí obrazové stránky a vsadil na jistotu. Vznikl téměř bezchybně natočený film, ovšem bez života, bez jediného režijního momentu, scény nebo nevídaně zkomponovaného záběru, kdy bych si řekl, že ten rejža je fakt machr. At se na to dívám z které strany chci, vidím v tom filmu skutečně jenom sázku na jistotu, či snad jakousi neochotu zkoušet něco nového, nevím. Glassova melodie je výtečná, ovšem její dramatičnost s filmem příliš nekoresponduje. (23.03.2012)

Již nesourodé spojení Glassovy hudby s předlouhým záběrem na samém počátku filmu varovně předznamenává, že tematizovaná mesaliance východního a západního postihla i vlastní tvar, a zkomolila tak výpověď. Jejímu smysluplnému vyznění zde chybí kritický nadhled, tvůrčí svrchovanost a – šaldovsky řečeno „hrdinný zrak“. Režisér se zřejmě snaží – rodinným dramatem – ilustrovat staronový mýtus, který právě před sto lety aktualizovalo eurasijství: v jeho podání tedy evropské odcizení kolonizovalo úrodné nivy femininní Rusi, a v souladu s vlastní vykořeněností je nezúrodňuje a pouze z nich těží – egoisticky a neúčastně. Proměnění, poevropštění Rusové se brání sdílení a izolují se do svých futuristických světů, zdánlivě kultivovaných rájů – chladných hájemství internacionálního designu, kde panuje povšechná rutina. O nic živěji však není ani mezi rodnými plebeji, kteří pod potrhanými prapory nihilismu, v souladu s tradicemi, vyčkávají u vodky a televize na spásnou formující sílu, která nepřichází, a snaží se obnovit své „skytství“ v sídlištních potyčkách. A protože je na nich dobýt oné nepatřičně obsazené arkádie a nedostává se jim k tomu sil, pomůže – cizí – úskok (jakýsi hluboce spící trojský kůň, instinktivně probuzený zachovalým rodovým pudem). Panorama kulturního průniku, vykreslené vnitřně rozpornými obrazy, tu civilistními, onde „symbolistně“ laděnými, nadto trvale leptanými tou nepřiléhavou hudbou, pokrývající projekční plátno jakýmsi mučivým rastrem, mě skličovalo svou popisností a netázavostí. A konečně jsem měl z celku dojem anachronismu, jakési hodně znetvořené ozvěny takzvaně „módního“ odcizení šedesátých let, jen v nových kulisách. Ale svět se proměnil a otázek přibylo – a zjevně i strachu z nich. Idea zapadnictví sice přinesla Rusku mnohé, ale křísící moc zpravidla nemají ony převzaté myšlenky, ta spočívá v tom prvotním plodném zrnku. Ostatně už Berďajev tomuto proudu zpětně vytýkal nepřítomnost kosmického ducha a pokládal je „jakýsi nezdravý a nemužný vztah k Západu, jakousi nesvobodu a bezmoc pocítit, že jsme také pro samotný Západ účinnou silou.“ Jak a kde hledat to vnitřní, hluboké probuzení, to režisér nenaznačuje, ba ani se po tom netáže. Bezcestí. (18.07.2016)

Co si budeme povídat, působivosti Návratu Zvjagincev s Jelenou nedosahuje a většina ho bude jistě milovat víc za jeho výlety do metafyzických oblastí bytí. Přesto je Jelena zatraceně působivou realistickou studií, která trochu rezignuje na tradiční dramatický oblouk. Pokud by se chtěl například Sláma přiblížit k tomu nejlepšímu z evropské kinematografie, měly by jeho snímky vypadat nějak takhle. (29.07.2012)

Hned na začátku mě zklamalo, že úvodní záběr na májovou větvičku netrvá pět minut, jak mi bylo vyprávěno, ale pouze minutu a čtvrt. Dále se bohužel po "Vyhoštění" definitivně potvrdilo, že "Návrat" byla asi šťastná náhoda a Zvjagincev není nijak výjimečný tvůrce. Jelena je totiž průměrné sociální drama, jakých jsou plné festivaly. Pár slov k hudbě - fanoušci Glasse ať se netěší předčasně. Hudba je pouze ve třech náhodných místech ve filmu a pak až u titulků, a vždy jde o tutéž asi patnáctivteřinovou zasmyčkovanou skladbu, která se tam vůbec nehodí. Tak třeba Jelena si jde na poštu pro důchod a vlakem jede navštívit syna, a k tomu hraje dramatická hudba, jako kdyby se právě z jiné dimenze zhmotňoval radioaktivní dr. Manhattan. Ale abych jen nekritizoval - Zvjagincev se rozhodl potěšit fanoušky sivého čtveráctví a vpašoval do filmu jednoho zabitého bělouše. (04.01.2012)