Zostaň so mnou

Achjo, to se nedalo dokoukat. Vrkání zamilované dvojice jak z pera hospodyňky Meyerové, rodinka k pomilování se díky své "rockovosti" měla vlichotit, bohužel mi to nepřišlo vtipné a reálné, jen nucené. Poletování v astrálním těle postrádalo švih a nebylo o ničem jiným, než že zmatená Moretz mluvila na lidi, kteří ji neslyšeli. Kurva, tak takhle si teda ten život po životě nepředstavuju, zlatý tunely. Nejsympatičtější mi ve finále přišlo to vrzání na čelo. Dál už se mi nechtělo mrhat časem, takže tentokrát bez hodnocení. (19.11.2014)

Takže chápu správně, že odlišnost této romance od jiných je v tom, že se protagonistka ocitne na prahu smrti a její duše se pohybuje mimo tělo, ale zároveň pro příběh není ničím víc než personifikovaným vševědoucím vypravěčem, který jenom ulehčuje patetičnosti promluv pozůstalých k dívce v bezvědomí a která neudělá vůbec nic, co by nemohla udělat prostě mrtvolně ležíc na lůžku? Říkám to jako člověk, který má pro smutné romance slabost, ale tady jsem neměl důvod se o postavy zajímat, ani když jednu z nich dobře ztvárňuje Chloë Moretz. (18.09.2014)

Scénka pri ohni na konci filmu, kedy všetci s tými svojimi debilne prihlúplymi úsmevmi vypadali, akoby boli z jedného kresťanského komunitného centra, rozhodla o mojom konečnom hodnotení. P.S. Ešte som si kládol otázku, kto hral väčšie sračky; či Adam so svojim bandom, alebo jej foter... (01.04.2015)

Není to tak dávno, co jsme sledovali zamilovanou Shailene Woodley černohumorně mluvit o rakovině a umírání. Směs smrti a velké lásky nyní okusí rovněž talentovaná Chloë Grace Moretz. Tvůrci okolo ní sází na osvědčené postupy, nebojí se slz a dramatických rozhodnutí. Trochu ze standardního aranžmá vyskakují díky vážné autonehodě, kómatu a postupném ztrácení členů rodiny aneb Chloë, kterou nikdo nevidí, bosky pobíhá po nemocnici a retrospektivně vzpomíná, co krásného i méně veselého v posledních týdnech prožila. Za lecčíms (dle očekávání) stojí pohledný kytarista a zpěvák, její violoncello a nad hrnkem kávy plkání nad možnostmi života středoškoláka. Právě v tom vidím trochu problém, protože naši dospívající hrdinové mluví jak ostřílení glosátoři, jejich myšlenky pokaždé korunuje nějaká jazyková perla nebo trefné moudro. Samozřejmě v mezích kvality scénáře. Takhle mluví dospělí s několika zásadními životními zářezy na pažbě a ne náctiletí. A to se nechci nikoho dotknout, ale stačí si na zastávce o půl osmé ráno poslechnout jejich bezobsažné rozhovory. I přes téma je všechno uhlazené, pečlivě střežené, aby se někde nepřešláplo přes čáru. Ona je vždycky nádherně vymóděná a nalíčená, on sice zpívá o životní bolesti, ale hlavně je na podiu proto, aby ho žraly náctileté fanynky. Románek je to nekomplikovaný, líbivý, chybí ostré hrany. Občasný náběh na kýčovitost ale ještě nikomu neublížil. Z Chloë roste pořádná baba, vedlejší postavy nejsou úplně k zahození, potěší i Liana Liberato, hipísáčtí rodiče nebo Stacy Keach. Takže ten solidní průměr berme. (18.11.2014)

„Na světě existují dva druhy lidí, Kim. Ti, kteří mají rádi opravdovou kávu, a ti, kteří mají rádi slaďárny se směšnými jmény.“ Hláška definující celý tento film. On hraje na kytaru, ona na cello…ji zastihne tragédie…to jsou jediné, řekněme „odchylky“ (nebo spíš variace) od neustále kopírované hollywoodské šablony na romantické drama pro teenagery, resp. teenagerky (přítomnost pana ultra Dokonalého). Klišé na klišé, pár úsměvných momentů, fajn hudba (+ propagace cella), a to je tak všechno. Vlastně (bohužel) ne, ještě jedno otravně dlouhé a snad nikdy nekončící slzavé údolí, u kterého jsem se už musel chvílemi i smát (ne, vtipné to být asi nemělo). Za mě to budou 2*. „Vážně se ve mně snažíš vzbudit pocit viny?“ – „Můžeš vybrat hudbu.“ – „A teď mě uplácíš.“ – „Zlatíčko, pocit viny a úplatky jsou lepidlem, díky kterému drží rodiče a puberťáci při sobě už po několik generací. Nevzpírej se tradici“. (14.12.2014)