Sbohem, královno
Les Adieux à la Reine
Adiós a la reina
Farewell, My Queen
Réžia:
Benoît JacquotKamera:
Romain WindingHudba:
Bruno CoulaisHrajú:
Diane Kruger, Léa Seydoux, Virginie Ledoyen, Xavier Beauvois, Noémie Lvovsky, Michel Robin, Julie-Marie Parmentier, Dominique Reymond, Aladin Reibel (viac)Obsahy(1)
Píše sa rok 1789. V podvečer Francúzskej revolúcie pokračuje na zámku Versailles zvrátený a bezstarostný život, ako keby nikto netušil, ako to v centre Paríža vrie. Keď správa o dobití Bastily dorazí na kráľovský dvor, šľachtici a služobníci neváhajú a rýchlo odchádzajú. Mladá a skromná služobníčka Agathe-Sidonie Labordeová (Léa Seydouxová) je celkom oddaná svojej kráľovnej, ktorej predčíta romány, a odmieta veriť správam zvonka. Myslí si, že pod ochranou Márie Antoinetty (Diane Krugerová) sa jej nič nemôže stať. Netuší, že po boku kráľovnej jej zostávajú už len tri dni doterajšieho života v prepychu Versailles. (TV JOJ)
(viac)Videá (1)
Recenzie (69)
Představte si, jak se bude chovat naše „smetánka“ když půjde do tuhého. Jak budou balit, jak se budou chovat ti služebníci kolem. Pokud to chcete vidět v barvách, podívejte se na Sbohem, královno. Přesně vystižené charaktery a vztahy mezi lidmi vládnoucími, uzavřenými v pocitu neomezených možností, věčné moci, bohatství a slávy a jejich přisluhovačů, lokajů (kolik z nich si svých pánů váží či mají odvahu jim ukázat jejich omylnost?). Zasazeno do povedeného dobového kostýmního dramatu. Vidíte nějaké podstatné rozdíly se světem kolem vás? Já ne. Za pozornost stojí dvě hlavní postavy - komorná Léa Seydoux a královna Diana Kruger. Jsou výborné. Na Gabrielle de Polignac v podání Virginie Ledoyen raději zapomenu. Toto se režiséru Jacquotovi povedlo. ()
Musím říct, že z filmu jsem měla pocit, že ho natočila žena, Benoit Jacquot mě tedy překvapil. Vztahy mezi Marií Antoinettou, její předčítačkou (předčítání je tááák sexy, že tohle byl druhý film během pár let, kdy předčítačka zcela ovládla smysly svého posluchače. Co takhle natočit film o chlapovi, co je předčítač?) a jednou šlechtičnou. Splývání snu a skutečnosti, všudypřítomné erotické dusno, nádherné kostýmy a zejména výborné herecké výkony tří hereček dělají z tohohle filmu něco víc, než jen další z filmů o posledních dnech Marie Antoinetty. ()
Hodí se flanderská krajka s růžovým brokátovým kanýrkem ke gilotině? Dá se říci hermeticky uzavřená společnost, která ví, že jí zbývá pár posledních dnů, po kterých už život nikdy nebude jako dřív. Povětšinou vyprávěno perspektivou prostého člověka, sloužícího oddaně svým pánům. Člověka, který je panstvu blízko a přitom celou dobu tak daleko. Tu paralelu s berlínským bunkrem v Pádu Třetí říše nejde přehlédnout.. Od Jacquota komorní kostýmní drama se zajímavou předčítačkou L.Seydoux, nepříliš účinnou snahou o přesah a do jisté míry promrhaným potenciálem. Marie Antoinetta od Sofie Coppola mi přišla osobitější a s cílevědomější autorskou vizí. ()
Ach tá Mária Antoinetta, človek vážne nevie, či bola naozaj až tak hlúpa, alebo len chladne, bezcitne a arogantne povýšenecká... Výborný námet, zaujímavé obdobie, no snímok toho po dramatickej stránke veľa neponúkne - mdlé a nezáživné spracovanie, žiaden psychologický ponor do postáv, žiadna atmosféra (pritom podmienky tu na ňu boli), minimum pocitov... len častá nuda. Jediné čo ako-tak oslovilo bol výborný herecký prejav L. Seydoux a slušná výprava. Podpriemer. 40/100 ()
Režisér a scénárista Benoît Jacquot má za sebou hned několik snímků rozdílných žánrů, které však mají jednu nepatrnou vadu na kráse – moc diváků je u nás nevidělo. Změnit povědomí o Jacquotově tvorbě může jeho nejnovější dítko, historické drama o prvních dnech Velké francouzské revoluce pohledem mladé služebné královny Marie Antoinetty. Před samotnou projekcí není nutné si nějak zvlášť doplňovat vzdělání, i když je pravdou, že režisér, který byl mimo jiné v roce 2005 členem poroty na festivalu v Cannes, to divákům příliš neusnadňuje. A to zejména množstvím vedlejších postav, které děj prakticky nikam neposouvají. Jen si odehrají své a zase zmizí. Ale postupně. Královna Marie Antoinetta, která se stejně jako její sourozenci stala ideálním nástrojem sňatkové politiky své matky Marie Terezie, neprožívá právě dobré období. Rakouská arcivévodkyně, která byla už ve čtrnácti letech poslaná na francouzský královský dvůr, není v Jacquotově podání onou kombinací elegance, pompéznosti, zhýčkanosti a drzosti, kterou nám před sedmi lety předvedla Sofia Coppola a Kirsten Dunst. Díky pozornosti v hodinách dějepisu předem nevědět, že královna vede poněkud rozmařilý život, z plátna bychom nic nepoznali. Možná je to tím, že do Versailles přicházejí jen kusé zprávy o tom, co se stalo v Bastile. Sílící zvuk nespokojených a hlavně hladových Francouzů za branami symbolu absolutistické monarchie sama královna brzy ucítí na vlastní kůži. Zatím si užívá chvíle s předčítačkou Sidonií Labord, která dojede na svou bezbřehou loajalitu. Režisér mezitím používá nepatrná gesta a náznaky, aby nám nabídl pohled nejen do nezasvěcenosti služebné, revolučních událostí, ale i do života neurotické královny s náhlou přítomností strachu. Vše se tak odehrává v jakémsi vakuu, izolovanosti od okolního dění. Jenže to, co zbývá mezi chladnými zdmi zámku, Jacquotovi na plnohodnotnou látku nestačí. Zatímco zmiňovaná Coppola experimentovala, kašlala na děj a hlavně jednu z nejkontroverznějších postav historie pojala velmi osobitě, francouzská novinka působí nesmírně odtažitě a chladně. Jacquot, který svou filmovou kariéru začal v roce 1965 jako asistent Bernarda Borderia na filmové sérii o Angelice, si nedovolí prakticky nic. Do ztracena tak v jeho konvenční látce odplouvají náznaky lesbických tužeb, postavy jsou málo prokreslené, splývání snu a skutečnosti nemá potřebnou sílu a nabízenou možnost ženského pohledu zevnitř končící versailleské „bezstarostnosti“ tak tvůrce za pačesy nechytá. Děkovat tak nakonec může zejména ústřednímu duu (Virginie Ledoyen je na plátně opravdu jen několik minut) Diane Kruger a Lée Seydoux, které svými výkony kostýmní drama tahají do alespoň průměrných čísel. ()
Reklama