Oslo 31. augusta

Zásah do černého. Tedy u mě, nemyslím si, že snímek naplno osloví širší publikum, neb velká část diváků ho odmávne s tím, co jim je do feťáka, že? Tečka. Žádná snaha pochopit jeho chování a motivaci (nejde zde totiž o lítost, tu sám Anders odmítá, nýbrž pochopení). Dlouho se mi nestalo, abych se na film a hlavního hrdinu dokázal tak naladit. Zdánlivě obyčejný příběh závisláka byl pro mě překvapivě zajímavý a já dychtil po dalším vývoji. Od večírku jsem přestal Anderse na chvíli pobírat, což se ale naštěstí od projížďky na kole změnilo. Zpětně mi došlo, proč se tak choval, konečně jsem pochopil význam úvodu a váhu určitých Andersonových slov. Při jeho pohledu na koupající se dívku jsem už měl jasno…Líbily se mi dialogy, často hořce úsměvné, depresivní, pravdivé, upřímné, zároveň i mrazivé. Stejně jako všeříkající záběry kamery, Andersovy výrazy, směs pocitů, konkrétní scény (třeba pohovor či vnímání hostů kavárny) a atmosféra. Ten trochu těžkopádný start režisérovi (se kterým rozhodně nekončím) rád prominu a napálím slabších 5*. (03.11.2019)

Film z druhého plánu jemně, ale nesmlouvavě tematizující univerzální spoluzodpovědnost a vzájemnou spojitost lidských nádob žijících na témže místě v tentýž čas, spoluodpovědnost a propojenost, které si dnes ve jménu "osobní svobody" - včetně "svobody zničit se" - povětšinou odmítáme připouštět, ale ony proto ještě nepřestávají existovat. *** Film zpovzdálečí a zdánlivě nezaujatě tematizující nevšímavost a přehlušování, vtělené a zapuštěné do přediva zákonů, pravidel a práv naší dnešní společnosti posilujících zdánlivou izolovanost jedinců a jejich osudů tak, že se zdá téměř přirozené sledovat, jak  se jeden tonoucí mezi ostatními nakonec nevyhnutelně utopí, byť cítíme, že to svou nepatřičností volá do nebe. Každé lidské utrpení se týká přinejmenším každé lidské bytosti v dosahu (i kdyby jen v dosahu mobilní sítě), a nemůžeme se z toho vyvinit, ačkoli - jak nám tenhle film předvádí - se velice přesvědčivě snažíme ujistit o opaku. *~ (13.06.2022)

O drogovo závislých ľuďoch som videla už nespočetne veľa filmov, keďže ma táto téma vždy fascinovala. Možno aj z toho dôvodu mi Oslo, 31. augusta nič radikálne nového neponúklo. No napriek tomu k nemu nemám žiadne výrazne námietky. Anders končí svoju protidrogovú liečbu. V jedno ráno opustí liečebňu, keďže ho v meste čaká pracovný pohovor. Na personalistu urobí dojem, no z pohovoru odchádza, pretože neverí, že by niekto vložil nádej a energiu do bývalého narkomana. Stretáva sa s rodinou a so známymi, v mysli stále blúdi v minulosti a vyčíta si, ako premárnil celú svoju mladosť a koľko bolesti svojimi činmi spôsobil svojim najbližším. Nevidí ani najmenšiu šancu na možnosť resetu, neverí v sám seba a na lepšie zajtrajšky. Nekonečný smútok, ktorý vyvieral z každého Andersovho pohľadu bol tak citeľný a depresívny, až z toho mrazilo. Navyše sa málokedy stane, že divák k postave narkomana pocíti sympatie a ľútosť. V tomto prípade to tak bolo. Nórsky herec Anders Danielsen Lie podáva absolútne uveriteľný, skvelý dramatický výkon. *Videné na MFF Cinematik, 2018. (01.10.2018)

Den, zkušební den, a nakonec i poslední den, v životě mladého (i když ne tak docela, je mu už přes třicet) inteligentního (i když na svojí inteligenci se už nemůže zcela spolehnout) muže. Anders nechce (tak to říká i ve filmu) začínat od začátku, hledá dva padnoucí konce několkrát zpřetrhanou šňůru svého života, na které by se mohl navázat.  Ale nejde to. Prostě to nejde. Ke všem "uzlovým" bodům přistupuje s nadějí a dobrou vírou, aby nakonec poznal, že se pořád jen "topí". Přitom jeho první (raní) pokus utopit se překvapuje svojí naivitou a nezralostí. Během dne, v němž se konfrontuje (a je konfronrován) se svým dřívějším životem, nachází pouze jeden konec (své /matčiny) pupeční šňůry, od které byl kdysi odpoután, aby žil. Je to záchranné lano, které mu hází Thanatos. - Velmi dobrá režie! (29.09.2022)

„KDYŽ SE NĚKDO CHCE ZNIČIT, SPOLEČNOST BY MU NEMĚLA BRÁNIT…“ /// Andersovi je 34 a nemá nic. Kromě závislosti, se kterou by ovšem rád skoncoval. Má jeden den, aby ukázal, že pobyt v léčebně nebyl zbytečnej. A on ví, jak to vyřeší… Jednou feťák, navždy feťák. Můžete bejt chytrej, jak chcete, ale voni vás stejně dostanou (čest výjimkám). Na konci necejtím nic. Vlastně… jsem spíš rád. Proč? Prostě proto! A nejvíc zajímavý je, že na osmdesát let starým námětu, toho ani v současnosti nemusíte moc měnit. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu „Le Feu Follet“, kterou v roce 1931 napsal Pierre Drieu La Rochelle, číst nebudu. 2.) Život? To je škrtidlo, lžička, zapalovač, jehla … 3.) Thx za titule ,,jives a depressya“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (25.02.2015)