Hoši o ou kodomo

I když toho ten japonský název moc neřekne, pořád mi přijde hezčí, než mezinárodně uváděný "Children Who Chase Lost Voices from Deep Below", což v překladu znamená "děti pronásledující ztracené hlasy z hlubin". Tento anglický název není přesným překladem, ten by bylo možné česky napsat asi jako "děti pronásledující hvězdy". Sám o sobě je tento název kouzelný a odkazuje na to, co nás čeká. Další jedinečná podívaná z japonské produkce. Jestli si myslíte, že příběhově jsou americké animované film silné, tak začněte koukat na ty japonské. I když jsou kresbou velmi klasické, příběh vás většinou ohromí. Je neskutečně epický, i když se soustředí jen na pár postav. Zůstává přesto silně emotivní, ale nikdy nemáte pocit, že vás někdo vydírá. Více: http://www.filmovy-denik.cz/2013/03/hoshi-o-ou-kodomo-2011-70.html (10.04.2013)

Na jednu stranu Šinkaiův film před diváky rozprostírá úctyhodně komplexní fantaskní svět se spletitou mytologií. Jenže bohužel to všechno je zde zcela kontraproduktivní. Věčné konstatování jmen různých částí a prvků tohoto světa, permanentní ustavování vztahu fantasijní říše k realitě a konstruování rigidní mytologie paradoxně zaslepuje pravou podstatu snímku, kterou naopak představuje, či by mělo představovat vyprávění o překonávání zaslepené bolesti ze ztráty někoho blízkého. Fantaskno, které by mělo plnit symbolickou roli pro niterné pocity postav, zde svou zatvrzelou konkrétností a překombinovaností přestává plnit svou funkci, což vede k tomu, že emoce musejí být vyjadřovány v přímočarých monolozích. Stejně nevyvážený je film i v dílčích motivech, potažmo atrakcích, kterými se chce zalíbit svému cílovému publiku, teenagerům. Samoúčelná krvavost se potkává s křiklavou roztomilostí a pitoreskností, a také ústřední motiv nelehkého a bolestného hledání osobní cesty životem po zničující ztrátě je současně rozváděn do komplexních myšlenek, ale i ztvárněný s polopatičností a naivitou. Jako protipól Šinkaiova snímku se nabízí geniální Vital Šinji Cukamota či anime Dopis pro Momo, které také expresivně zpracovávají vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka, ale téma a metafora v nich jsou v dokonalé rovnováze. (23.08.2014)

Ach, Makoto, proč nejsi Makoto? Proč si zde hraješ na druhého Mijazakiho? Bezprostředně po zhlédnutí tvého výtvoru jsem jej ohodnotil třemi hvězdami s tím, že tohle ti prostě nevyšlo, avšak sotva minul den a já zjišťuji, že tenhle snímek ve mně vůbec nic nezanechal, drahý Makoto. Proč vidím v kresbě postav do pixelu vykradené Ghibli? Proč čuchám támhle v tom moralizování Mononoke a támhle zase Naušiku? Proč mám pocit, že mi byly postavy a vlastně i celkové dění snímku ukradené? Proč mám pocit, že jsi chtěl říct strašně mnoho a ve výsledku neřekl vůbec nic? Proč jsi zahodil svou skoro až trademarkovskou melancholii? Ano, pár kýčovitých obloh tu zase je, ale je tohle vše, co z tvého rukopisu zbylo? Ach, Makoto... děkuju ti aspoň za Kazuhika Inoue, pro jehož hlasový projev mám zkrátka slabost, rovněž bych ti chtěl coby našinec poděkovat za těch pár vteřin, co ve filmu zazněla Dvořákova Novosvětská, ale když je Novosvětská skoro tím jediným, co si z tvého snímku po jednom dni pamatuju, musím být pro jednou zlej pes a dám ti dvě hvězdy s prosíkem, abys mou malou dušičku ukojil příště něčím víc autorským. (09.08.2012)

Škoda. Makoto Shinkai chtěl udělat něco jiného, než dosud dělal a nevyšlo to podle představ. Okopírované záběry z Princezny Mononoke a Laputy byly pokusem "udělat to krásněji", ale efekt nevyšel (na druhou stranu ani neurazil). Makoto je prostě Makoto a neměl by si hrát na někoho jiného, protože se mu to nedaří. Dávám tři hvězdičky, neboť jsem náhodou viděl před pár dny posledního Miyazakiho (5*), ještě navrch Summer Wars (4*) a toto prostě není tak dobré (příběhově především) jak oba zmíněné filmy. (22.02.2013)

„TOHLE JE TŘI TISÍCE LET STARÁ SUMERSKÁ SOŠKA BOHA. KDYSI DÁVNO, TITO BOHOVÉ BYLI PŘÍTOMNI PO CELÉM SVĚTĚ A NAVÁDĚLI MLADÉ CIVILIZACE NA SPRÁVNOU CESTU. ALE ČASEM SE LIDSTVO VYVINULO NATOLIK, ŽE EXISTENCE BOHŮ UŽ NEBYLA NUTNÁ…“ Asuna, dítě na základní škole, se jednoho dne za zvláštních okolností seznámí se Shuunem, tajemným mladíkem. Avšak krátce po seznámení hoch zemře. Od té doby se Asuna zajímá o mýtická podsvětí, kam odchází duše mrtvých… » Co se mi líbilo: 1) Hudba. Pan Tenmon de facto hasil největší nedostatky a já si tak film aspoň trochu užil. Jeho melodie ve mně budily emoce a díky tomu mě sledování přeci jen bavilo. 2) Fantasy svět. Líbí se mi myšlenka podzemního světa a jeho zpracování. Vidíme, že v podzemí byl Bonaparte, Hitler i Stalin, všichni hledající znalosti a bohatství k tomu, aby mohli vládnout světu. Univerzum tu má určitý řád a pravidla, kterých se do jisté míry drží. » Co jsem nemusel: 1) Imitaci Mijazakiho. Film na mě z velké části působil velice dětinsky. Sice tu je hned několik dospělých motivů, které mají velkou myšlenku, avšak forma podání jako rodinný celovečerák celé závěrečné poselství bortí. Skvěle rozebranou myšlenku najdete u kolegy JFL, která vystihuje můj problém. Jen pozor, najdete tam spoilery. 2) Hlavní hrdinku. Asuna byla velké trdlo, zkrátka dítě, co všude ztřeštěně běhá. Samotný úvod do filmu mě vůbec nenadchl a já si tak říkal, „co jsem si to sakra pustil“. Nemám rád tyhle animáky pro děti, které se snaží okouzlit i dospělé. Už jsem z toho vyrostl a i když jsem se snažil vcítit do postav, byl mi děj příběhu ukradený. A při vyslyšení zdůvodnění, proč se Asuna vydala do podsvětí, jsem jen zakroutil hlavou a přirovnal ji k teleti. Zato učitel a jeho poznání podsvětí je o něco zajímavější a z jeho příběhu panuje ponaučení. » Shrnutí: Mám rád Šinkaiovu tvorbu, ale tohle není jeho styl. Jeho filmy mají velmi dospělé myšlenky, u kterých se divák musí zamyslet a občas najde paralelu k vlastnímu životu. Tady není nic takového třeba, neboť jeho cílovkou je večerní sešlost rodiny před televizorem. Je paradoxní, že největším tahounem mé pozornosti bylo dění na pozadí příběhu, nikoliv ty v popředí. Je to velká škoda, protože sledovat dítě a jednoho fanatika, jak prochází podsvětím, pro mě prostě není. (04.02.2021)