Anjel milosrdenstva

Ingrid Timková vo svojej možno najlepšej úlohe ako vojnová vdova. Príbeh pobláznenia alebo lásky sa najskôr pomaly rodí, aby sa v poslednej časti filmu už len potácal do očakávaného baladického konca. Nie všetko sa na konci filmu vydarilo, ale skvelá prvá polovica stojí za to. Úvodné vešanie je také, aké musí vystihnúť charakter jedného človeka, ale celý zvyšok filmu je iný, tak sa toho netreba zľaknúť. –––– Za vojny je väčší kumšt žiť ako umierať, miláčik. –––– Aj my predsa máme trochu právo na šťastie, nie? – Šťastní v mori nešťastných. (28.08.2015)

Mrazivá "körnerovka" se spisovatelovou typickou premisou "život se s nikým nesere". Tentokrát ze zimní Haliče v průběhu 1. světové války. Perfektně vypointované a pěkně natočené. Scéna s věšením a bitka v koupelně jsou opravdu hodně ostrá jízda. Stejně jako ta zimní atmosféra, která se z filmu po chvíli rozlézá po celém bytě (kině). Co ale vedle scénáře celý film táhne je výkon Ingrid Timkové. Její chladná a tvrdá vdova z lepší společnosti, která v okolním marasmu na chvíli uzří plamínek naděje, je prostě božská... (19.10.2014)

Viděno kdysi a nyní. Velmi silné a podmanivé, nekompromisně osudové…a ten chlad, ta zima neúprosně zalézající konečkama prstů do těla chladnokrevně a bezděčně jakoby tělo neexistovalo, ten všeprostupující mráz ochromující údy i myšlenky…brrr...A pak ta nepřekonatelná Síla několika malých okamžiků v celé tragičnosti oné su(y)rové doby, starší sestry druhé světové…Takhle nějak si představuji Venuši ve Štíru někde v hodně zasutém domě….asi proto mě to tak mocně oslovuje. Kronerova perla. Anděl milosrdenství je jako mrazivé zjevení ve snu…jenž kdysi býval skutečností, ve které se snilo o ....běžnosti dneška? (19.03.2012)

„Nesúďme, aby sme neboli sami odsúdení...“ Klasicky tíživý film podle Vladimíra Körnera rozehrává různé pocity a zejména způsoby jednání uprostřed náročných situací za války, kdy skoro „každý myslí hlavně na to, aby přežil.“ Byla tu schopnost důstojníka, manžela velet popravám a vykonávat nadřízení i za cenu zbytečných obětí mezi lidskými životy, nápad s pohřbením sebe zaživa a následném vyléznutí pro činnost ve výzvědných slubžách a na druhé straně jedna uvnitř raněná duše křehké, ale statečné ženy, schopné sebeobětování pro pomoc, ctící potřebu zachování čestného svědomí a čestné pověsti... aneb jak praví její kolegyně: „Za vojny je väčší kumšť žiť, ako umierať...“  Líbila se mi i vedlejší postava zřízence Fera, která prostředí armádního ústavu v napjaté době dodávala až jemně bizarní nádech. Výborně napsaný příběh mě okamžitě vtáhl silnou působivou atmosférou, kterou pomáhají dotvářet zasněžené exteriéry kolem lesa a zámku stejně jako hudební doprovod složený ze skladeb klasické hudby. [80%] (25.09.2022)

Přesně tyhle typy filmů v naší kinematografii postrádám. Máme Signum laudis, Švejka a hotovo. Jakoby první světová válka ani nebyla. Holt jsme válčili za Rakousko a to se dnes nenosí. Ale že to byla taky naše vlast, "kterou ovinuly nějaký mraky", na to už se dnes málokdo pamatuje. A tak je příběh z haličské fronty o to cennější. Luther dokázal prostě vytvořit takovou trochu "ujetou" atmosféru v níž se odehrává příběh "zažehnutí staré svíce" neboli vdovy, která si toho s manželem moc neužila a zamiluje se do zajatce. Kolem poskakují podivné panoptikální figurky (šéf nemocnice, stráže, zachráněný tulák), ti jsou všechno, jen ne normální. Snaha vylíčit dobu vymknutou z kloubů způsobem originálním se vydařila. Mně se příběh líbil.80% (01.09.2013)