Slnko v sieti

Rozhodl jsem se, že v tom nebudu hledat něco, co tam není a dávat byť i jen jednu hvězdu z nějaké pochybné úcty ke jménu. V prvé řadě nejsem vůbec fanoušek fotografie. Toto umění je mi nejen naprosto cizí, ale do značné míry i nějak vnitřně protivné. Nemám rád fotoaparáty, nemám rád lidi, co všechno všude (i mě) fotí, místo aby si vychutnávali sílu okamžiku teď a tady. Nemám rád ani tu komunitu lidí okolo toho. Čili jsem nemohl ocenit patrně největší klad celého snímku, a sice fotografické umění převedené z děje do samotné struktury filmu. Celý ten film je jako černobílá fotografie. Jenže i něco takového jsem schopen velmi ocenit. Taková Bergmanova Persona je výborná. Asi to bude tím, že mám rád expresivitu, výraznost a ne nevýraznost a intimno. Intimno se mi příčí. Snímek je po dějové stránce nulový. Nějaká ta rádoby pokřivená romance je jen načrtnutá, nedomrlá, o ničem. Herci jsou nesympatičtí, zejména hlavní hrdina. To by až tak nemuselo nutně vadit, ale jsou i nevýrazní, nezapamatovatelní. Hudba je výborná u úvodních titulků. Pak už jsou tam jen songy z tranzistoru a čtyřtónová melodie, co se opakuje do zblbnutí a na konci mě už opravdu vytáčela. Zvukově je film nevyladěný, často nejsou dialogy dobře slyšet přes diegetickou hudbu. Celému filmu vévodí dějová roztříštěnost, nesouvislost. Žádná myšlenka není pořádně dokončená, rozvinutá. Všechno vyznívá do prázdna. Originalitu v tom také nevidím žádnou. Tohle je klasický jakožeart, co pro mě ovšem nemá vůbec nic, v čem by mě oslovil či zaujal. A že takové existují. (07.02.2015)

Obrazy mladého světa unikající pod rukama, které o člověku dokáží jedním dotykem říct více než tisíce slov. Rozjitřené emoce letních bouřek, které zmizí stejně tak rychle a náhle jako se objeví. Jen zvláštní chuť ve vzduchu po nich zbyde a tu vítr roznese do širých lánů obilí, které tiše šumí si radostí ze života. Pak už jen staří sekáči při žních dokáží pocítit odlesk těchto vůní, jelikož některé z nich kdysi patřily jim. Co stane se s dětmi jejichž smysly otupené jsou chladem betonu a polapené v síti drátů. Dokáží rozpoznat volání slunce? (13.08.2012)

Slnko v sieti je bezesporu přelomové dílo československé kinematografie. Na druhou stranu jde však o počin, který stojí teprve na začátku něčeho velkolepého. To ale vůbec neznamená, že by ještě ostýchavě překračoval na prahu nové epochy a moderní impulsy by do něj pronikaly jen v jemných náznacích. Ačkoliv ještě stojí jednou nohou v estetice předešlých let (poměrně neorganické ztvárnění dusivých scén z Beliny domácnosti), daří se Uhrovy vytvořit zcela osobitou poetiku. To znamená především zcela potlačit pouhou ilustraci reality a rovnou se vnořit do pocitů nejednoznačného a fascinujícího hrdiny. Přesto jeho vnitřní svět a vztah založený na vysoce mravním a nesmlouvavém pohledu na mě působil někdy až didakticky a neživotně. A i scéna ze zemědělské brigády je spíše doslovnou kritikou vzdalující se poetickému a metaforickému vyznění ostatních scén snímku. Slnko v sieti je tak nakonec myšlenkově odvážným až ambiciozním počinem s podmanivě moderní atmosférou (antoniovské scenérie městské krajiny, Zelenkova konkrétní hudba), ale právě ony ideové ambice a snaha všestranně uchopit celý svět dozrávajícího Fajola vedou k stylistické roztříštěnosti a nesoudržnému vyjádření. Proto není zrovna jednoduché snímek sledovat, přijmout jeho zvláštní mikrosvět, naladit se na vlnu postav. Ale i to je jedním ze znaků čerstvého závanu individualismu, který s sebou přinesl. (10.02.2009)

Mimoriadne pôsobivá sieť momentiek života, ktorej odklon od konzervatívneho tradicionalizmu prelomil tunajšie bariéry až na kosť. Nemá konzistentný dej, Uher so svojimi kolegami nás prikovali do okolia Bratislavy spôsobom, akoby bol dajaký Truffautov bratranec. Scenár sa asi dorábal počas natáčania (Herzogov štýl), alebo z improvizácie (Godard). I názov o čomsi vypovedá. Slnko je predsa sloboda a sloboda je mladosť. A tá sa kríži pavučinami nárazových východísk na konci tunelov. Zvolený individuálny prístup je sám o sebe zložitý pre naratív, venovanie sa jednotlivým charakterom, ktoré chcete zobraziť v akejsi novej vlne vás automaticky okliešti do pasci. Je preto výborné, ako nás Szomolányi bezprostredne a nezaujato vtiahol k životu našich hrdinov, priam až dotykovo. (15.09.2015)

Cinematik report: Kameraman Stanislav Szomolányi uviedol na festivale Cinematik film na ktorom spolupracoval s režisérom Štefanom Uherom Slnko v sieti. Umelecký poetický film plný úžasne kompozične nasnímaným obrázkov prešiel prednedávnom reštauráciou kópie starej 50 rokov. Lyrický príbeh strhne svojím prevedením aj dnes a neraz prekvapí nejakým tím dialógom, či slovnou vychytávkou. /videl v kine: 80%/ (videl na festivale Cinematik 2012) (14.09.2012)