Slnko v sieti

Slnko v sieti je bezesporu přelomové dílo československé kinematografie. Na druhou stranu jde však o počin, který stojí teprve na začátku něčeho velkolepého. To ale vůbec neznamená, že by ještě ostýchavě překračoval na prahu nové epochy a moderní impulsy by do něj pronikaly jen v jemných náznacích. Ačkoliv ještě stojí jednou nohou v estetice předešlých let (poměrně neorganické ztvárnění dusivých scén z Beliny domácnosti), daří se Uhrovy vytvořit zcela osobitou poetiku. To znamená především zcela potlačit pouhou ilustraci reality a rovnou se vnořit do pocitů nejednoznačného a fascinujícího hrdiny. Přesto jeho vnitřní svět a vztah založený na vysoce mravním a nesmlouvavém pohledu na mě působil někdy až didakticky a neživotně. A i scéna ze zemědělské brigády je spíše doslovnou kritikou vzdalující se poetickému a metaforickému vyznění ostatních scén snímku. Slnko v sieti je tak nakonec myšlenkově odvážným až ambiciozním počinem s podmanivě moderní atmosférou (antoniovské scenérie městské krajiny, Zelenkova konkrétní hudba), ale právě ony ideové ambice a snaha všestranně uchopit celý svět dozrávajícího Fajola vedou k stylistické roztříštěnosti a nesoudržnému vyjádření. Proto není zrovna jednoduché snímek sledovat, přijmout jeho zvláštní mikrosvět, naladit se na vlnu postav. Ale i to je jedním ze znaků čerstvého závanu individualismu, který s sebou přinesl. (10.02.2009)

Rozhodl jsem se, že v tom nebudu hledat něco, co tam není a dávat byť i jen jednu hvězdu z nějaké pochybné úcty ke jménu. V prvé řadě nejsem vůbec fanoušek fotografie. Toto umění je mi nejen naprosto cizí, ale do značné míry i nějak vnitřně protivné. Nemám rád fotoaparáty, nemám rád lidi, co všechno všude (i mě) fotí, místo aby si vychutnávali sílu okamžiku teď a tady. Nemám rád ani tu komunitu lidí okolo toho. Čili jsem nemohl ocenit patrně největší klad celého snímku, a sice fotografické umění převedené z děje do samotné struktury filmu. Celý ten film je jako černobílá fotografie. Jenže i něco takového jsem schopen velmi ocenit. Taková Bergmanova Persona je výborná. Asi to bude tím, že mám rád expresivitu, výraznost a ne nevýraznost a intimno. Intimno se mi příčí. Snímek je po dějové stránce nulový. Nějaká ta rádoby pokřivená romance je jen načrtnutá, nedomrlá, o ničem. Herci jsou nesympatičtí, zejména hlavní hrdina. To by až tak nemuselo nutně vadit, ale jsou i nevýrazní, nezapamatovatelní. Hudba je výborná u úvodních titulků. Pak už jsou tam jen songy z tranzistoru a čtyřtónová melodie, co se opakuje do zblbnutí a na konci mě už opravdu vytáčela. Zvukově je film nevyladěný, často nejsou dialogy dobře slyšet přes diegetickou hudbu. Celému filmu vévodí dějová roztříštěnost, nesouvislost. Žádná myšlenka není pořádně dokončená, rozvinutá. Všechno vyznívá do prázdna. Originalitu v tom také nevidím žádnou. Tohle je klasický jakožeart, co pro mě ovšem nemá vůbec nic, v čem by mě oslovil či zaujal. A že takové existují. (07.02.2015)

Štefan Uher a Stanislav Szomolányi o rok předbíhají všechny hlavní protagonisty české nové vlny a ukazují nám tolik kontrastů, že by z toho jeden nevěřícně kroutil hlavou skoro 90.minut. Kontrast několika prostředí, osobností i charakterů a celkového vnímání světa. Existuje jen a pouze TO, co si sami necháme namluvit...a je to krásné! Filmový underground, který začíná již v úvodních titulcích, plný nádherných, lehce absurdních výjevů, ale i morálně silných momentů. Naprosto revoluční hudební doprovod. Chvílemi skutečně "ztřeštěný", za chvíli zase neskutečně jemný (dám cokoli za soundtrack k tomuto filmu :) Ilja Zelenka a Štefan Uher si mě již podruhé naprosto získávají. Tohle je potřeba znát, považuješ-li se za fajnšmekra československé kinematografie. (25.04.2013)

Příjemná sonda do dob dávno minulých. Filmových i životních. Škoda, že spíše lyrická než epická. Jedno zhlédnutí je pro totální vstřebání všeho zřejmě málo. Některé filmové prvky jsou na svoji dobu přelomové, když se snímek pokusím srovnat se soudobými díly. Na dnešní poměry samozřejmě již zastaralé každým coulem. Já osobně příliš hvězdiček z čiré úcty nesypu. Více mě oslovil ten dobový kumunistický předskokan, který ani netuším, jestli je se samotným snímkem nějak pevně svázán a zdali ho vůbec do hodnocení přičítat. Dále jsem měl jeden menší problém... Chápu, píše se rok 1962, ale stejně mi v poměrně dost momentech nějak neštymoval zvuk s obrazem několika herců. Především jsem pociťoval tento problém přímo u hlavního hrdiny Mariána Bielika. Působilo to na mě, jako by byla spousta úseků dodatečně dodabována. A také se mi nelíbila Bela, protože byla hrozně řídká. Příběh byl docela fajn. Hrozně rád koukám na starší materiály a sleduji, jak to dříve chodilo, takže jsem se vyloženě nenudil. Všemožné paralely s tehdejší politickou situací asi úplně docenit nedovedu, protože jsem tu dobu ani vzdáleně nezažil a příběh je opravdu těžká lyrika, což není úplně mé kafíčko a ke spojení si souvislostí to rozhodně nepomáhá. Docela zde postrádám žánrové zařazení "poetický", protože pokud tohle není poetické, tak už asi nic. Pro filmaře, či nadšené kinematografické průzkumníky je film povinností. Pro běžného diváka zbytečností. Já osobně bych to viděl na pěknější 2 hvězdy. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film jsem dostal od uživatele ytheri. (10.09.2015)

Tak som zase doplatil na očakávania, spojené s povesťou snáď najkultovejšieho umeleckého slovenského filmu vôbec. Možno som na to ešte nemal vek, možno som ešte nedokázal správne posúdiť všetky dobové súvislosti, ale film ma zaujal hlavne svojou vynikajúcou atmosférou. S dejom to už bolo horšie, emócie a katarzia sa nedostavili. Takže znova konštatujem, že druhé zhliadnutie (už ako omnoho skúsenejšieho diváka) rozhode. Pre slovákov každopádne povinnosť. VIDENÉ ZNOVA: Tak musím skonštatovať, že ani na druhé pozretie ma film plne nepresvedčil svojim obsahom (bohužiaľ som ho nevidel v absolútnom kľude), na druhej strane je to film s asi najzaujímavejšou a najumeleckejšou kamerou v dejinách slovenského filmu. Vďaka kamere Slnko pôsobilo ako veľkofilm plný obrazových metafor a symbolov (najmä voda). Množstvo záberov je snímaných ako odrazy v zrkadle a jednoznačne u mňa vedie luster (planéty) , točiaci sa nad hlavou (slnkom) slepej mamy. Chvíľu máte pocit, že pozeráte Bergmana, chvíľu, že francúzsku novú vlnu. Taký slovenský Nikto ma nemá rád, ale s odrastenejším hrdinom. Rád by som si vypočul prednášku o filme na fakulte filmovej vedy. (14.01.2013)