Vlk z Wall Street

V pasti úspěchu aneb Diagnóza kapitalismu konce 20. století. Martin Scorsese a Leonardo DiCaprio jako (novodobí) Králové komedie. Jedni žijí v zajetí systému, druzí mimo něj, třetí ho formují a tvoří a ti čtvrtí - využívají všechny jeho požitky, parazitují na něm, znásilňují ho a vytírají si s ním prdel, protože na to mají a jediné, co chtějí, je víc, víc, VÍC a VÍC. O tom je Vlk z Wall Street, o tom je americký sen, THAT'S THE ENTERTAINMENT. [==] Scorsese každým svým novým hraným filmem dokazuje, proč je jedním, ne-li vůbec, z nejuniverzálnějších a nejlepších filmařů (nejen) současné kinematografie, o jeho dokumentárním záběru raději ani nemluvě. V letošní novince doslova zhušťuje celou svou kariéru do tří hodin. Je to geniální exkurze režisérovou tvorbou, kterou bych nechtěl už nikdy opustit. V pravém slova smyslu duchovní film. (18.01.2014)

Podle mého je sice u Vlka z Wall Street nabíledni srovnání se slavnými opusy Martina Scorseseho Mafiáni (1990) a Casino (1995), ovšem toto srovnání lze následovat nejen v pozitivním definování Vlka z Wall Street jako podobného oběma zmíněným, nýbrž i v negativním definování Vlka z Wall Street jako jim nepodobného. Tato nepodobnost mu pak snad může zajistit pozitivnější přijetí i mimo okruh filmových fanoušků, skrze tuto nepodobnost jej lze kritizovat jako významově problematický, a zároveň se dá skrze tuto nepodobnost hodnotit jako velmi odvážné umělecké dílo. Více v mé analýze zde, pokud by to někoho zajímalo. (18.01.2014)

Jsem celkem udiven. I když snímek zobrazuje morálně pochybnou postavu, nezastává se jí přece, ani ji nehájí. Martin Scorsese natočil film zpracovaný dost neosobním způsobem, každý si může vybrat, jak bude k Belfortovi přistupovat. Už dlouho jsem se nedíval na film tak nezúčastněně, jakoby svrchu a hlavnímu hrdinovi vůbec nežral to, co je podle něj život snů. Dlouho jsem Vlkovi odolával (téma mě moc nelákalo), oceňuju plynulost vyprávění vzhledem ke stopáži, užil jsem si pár vymazlených záběrů, ale k té skoro celkové adoraci se přidat nehodlám. 70%. (13.08.2014)

Místy ohromně vtipné. A až se to trochu usadí, za pět za deset let to podle mě bude ještě větší legrace. Jako portrét egomaniakálního idiota je to navíc pozoruhodné nejen svojí délkou, ale taky neobvyklou kombinací sebeuvědomělého (částečně nespolehlivého) a omezeného vyprávění. Jinak herecký koncert, DiCaprio je bezkonkurenční, ale i McConaughey na (pohříchu) malém prostoru ukazuje, v jak velkou personu vyrostl. Hodně se těším, až to uvidím znovu. (21.12.2013)

Nesporně nadprůměrné dílo nesené především mimořádným di Capriovým výkonem v hlavní úloze si vynucuje srovnání se sice ne dokonalým, ale mravně a hodnotově zakotveným dílem Costy Gavrase KAPITÁL. Oba týmy se shodnou v jednom: že americký kapitalismus předhání ten evropský mírou bezohlednosti a sebestřednosti zaměňované za individuální svobodu. U Gavrase alespoň vytušíme, kolik slušných lidí toto defraudantství ve velkém přivedlo na mizinu a doslova si můžeme sáhnout na kulturní vyprázdněnost jeho vyhraněného nositele (Masaryk by řekl kulturní chudobu); dohlédneme však i na ty, kteří jsou oproti hlavnímu hrdinovi věcnou alternativou, protože ještě nestačili rezignovat na slušnost a altruismus (nesobectví). U VLKA takovou oporu jen hledáme. A vadila-li u LINCOLNA délka, není zcela jasné, proč mnohem rozvleklejší a v poslední čtvrtině viditelně drhnoucí scénář VLKA přivádí většinu komentátorů naopak k nadšení. Neutrální pohled tu navíc vyznívá jako faktická podpora hlavního hrdiny, jakkoliv (chceme-li zůstat nezaujatými) umožňuje i alternativní názor na řádění firmy, která neměla nikdy vzniknout. Islandský státní bankrot, který během jednoho roku změnil díky bankovním spekulacím kvetoucí zem v synonymum krize a katastrofálního propadu, naznačuje, že scény VLKA, v nichž dominuje opojení penězi i ostatními drogami, psal - jak se kdysi velmi neobratně vyjadřovalo - sám život. (27.01.2014)