Top Gun: Maverick

Tomík si vyjednal 20% z každé prodané vstupenky, šikula jeden, a pod svým producentským dohledem nám naservíroval pohádku, která je sice krásně natočená, ale dějově je to klišé jako prase. Stíhačky sice nikdy nebyly tak sexy, v kokpitových záběrech úplně vidíte na tvářích herců účinky přetížení, každý mach navíc, i ta nostalgie je fajn, když se s ní umí pracovat, ale to všechno okolo jede podle klasických předvídatelných hollywoodských notiček, přesně odhadnete, co se v následující scéně stane, žádný moment překvapení se nekoná, o nějakých překvapivých zvratech si tenhle film může nechat zdát. Regulérně jsem se první půli nudil, a vlastně i po zbytek stopáže. Jediný, kdo mi hejbl osrdím, byl Val Kilmer, zvlášť když znáte jeho skutečný zdravotní stav. Závěrečná chválená akční pasáž mi svojí přepáleností přišla jak CGI filmeček z nějakého Call of Duty, už chyběl jenom gamepad do rukou. Současných 92% ve zdejším hodnocení považuju za úlet. (31.05.2022)

Asi úplně nechápu pozdvižení okolo tohoto filmu. Nepopírám, že je to skutečně nadprůměrné dílo, ve všech směrech takřka dokonalé, ale aby se to dostalo do padesátky nejlepších? Tak to ani náhodou! Obzvláště proto, že se to natolik podobá předchozímu filmu z roku 1986. Obojí na mne zapůsobilo stejně, přesto je rozdíl v hodnocení neuvěřitelný. Samozřejmě je novější verze díky moderním technologiím o poznání lépe natočená, ale vážně 20% rozdíl?? Proto jsem měl také celkem jasno se čtyřmi hvězdami. O té páté u mne v jedu chvíli rozhodlo napínavé finále a hlavně dlouhé sucho, co se letošního roku ohledně povedených (velko)filmů týče. Bohužel mé naděje zhatil nedostatečně dojemný a spíše předvídatelný závěr. K tomu ještě nelze odpustit již zmíněné srovnání s jedničkou. Plný počet, proto připadá v úvahu pouze symbolicky, jako srovnání, který film je vlastně lepší. Nechť rozhodne opětovné shlédnutí, zatím tedy 80%. (02.10.2022)

Už v "Mission: Impossible - Fallout" bylo několik sekvencí, kdy film překračoval hranici fikce a budoval vznešený pomníček nejen svému hrdinovi, ale také jeho představiteli. "Top Gun: Maverick" pak už komplet celý funguje souběžně na rovinách fikce, adorační reflexe a meta komentáře. Když tedy na repliku "The end is inevitable, Maverick. Your kind is headed for extinction." zazní odpověď “Maybe so, sir. But not today.”, neříká to za sebe jen titulní hrdina či Tom Cruise coby poslední plnokrevná hollywoodská hvězda, ale také osmdesátkový model blockbusteru. Všechny kontrolky tu blikají, že tenhle starý/starosvětský kolos by neměl přece vůči té rychlejší, vymakanější, odladěnější a nejnovějším hadrwarem i softwarem napěchované konkurenci jakkoli obstát. Neustále cítíme, že takhle už se to přece nedělá, že doba je někde jinde, že si všichni žádají něco sofitikovanějšího, pokročilejšího a současnějšího (skvělá JitkaCardova má ve svém komentáři naprostou pravdu). Ale tady se prostě stvrzuje, že nezáleží na mašině, ale na pilotovi. Jistě jsou tam cheesy camp a krypto-queer roviny, ale soudě podle uculování publika to nejsou vady, nýbrž součást slastného diváckého prožitku, kdy film na diváky jen nepomrkává, ale tím svým těžko odolatelným pohledem jim hledí přímo do očí. Také můžeme dokonce po vzoru Žižekovy analýzy hudby a koncertů Rammsteinů ve vztahu k nacismu říct, že nám druhý "Top Gun" dává pasivně zakusit scientologii (byť na rozdíl od Rammsteinů není vůbec karikaturní a rozhodně zrcadlenou ideologii nepodvrací). Toma Cruise lze za řadu věcí odsuzovat i nesnášet, ale na rozdíl od ostatních megalomanů současné doby mu nelze upřít, že v jeho oboru, tedy v rámci filmových spektáklů mu není rovno. Nikoli kvůli tomu, jak má napěchované kapsy či jak sdírá své podřízené, ale naopak že všechny dokáže strhnout pro svou perfekcionistickou vizi, kterou si sám tvrdě odmaká. "Top Gun: Maverick" nám hrdě předvádí svůj banální a dávno přežitý motor, který má patřit do starého železa, ale živoucí generátor úžasu za jeho kniplem nám před očima z té rachotiny vymáčkne takový výkon, jako nikdo před ním. ___ pozn. pod čarou: V hrstce melancholicko zasněných momentů i dějových motivů Cruisova óda na létání evokuje Mijazakiho pochopitelně poetičtější a mnohovrstevnatější pomník stíhacím esům "Porco Rosso". (26.05.2022)

Přestože nový Top Gun je na první pohled esence Amerikanismu a koncentrace těch nejtypičtějších klišé, umí s nimi pracovat jako žádný jiný film. Ty scény, kdy za západu slunce o sebe naráží naolejované, vypracované hrudníky, stejně jako vzpomínky na řádění v baru za klavírem - jak to, že Top Gun je umí podat způsobem, který vám vykouzlí úsměv na tváři? Nemůžete se zlobit za zkratkovitost, jednoduchost, ani všemocnost Toma Cruise. Top Gun: Maverick je úžasně guilty pleasure, absolutně uhlazený film, který v prvé řadě hladí diváka. Ultimátní feel good letní biják. 9/10 (03.09.2022)

"Kde to jsem?" ptá se Maverick poté, co v zaprášené a začouzené letecké kombinéze (právě přežil havárii testovacího letounu) navrávorá do přeplněného motorestu v jakémsi americkém zapadákově. Všichni zírají s otevřenou pusou, nikdo se nezmůže na slovo, jen malý chlapec vedle něj poděšeně špitne: "Na Zemi." Je to samozřejmě skvělá punchline - Maverick v tu chvíli opravdu vypadá jako návštěvník z vesmíru - všichni jsme se v kině pobaveně zasmáli. Tahle scéna má ale podle mého i jiný, symboličtější rozměr. Dlouho jsem neviděl film, který by se tak vehementně snažil dokázat, že existuje mimo veškeré (geo)politické, socio-ekonomické a ekologické pozemské vztahy. Z toho, řekl bych, plyne velká část slasti, kterou divákům - vedle fyzikality leteckých scén a potěchy z krásných těl lidí i strojů - přináší. Svět, který zobrazuje, je tak lákavě prostý a nekomplikovaný, předvídatelný, pravidelný a čitelný, radost pohledět. Nepřítel sice nemá žádnou tvář ani jméno, ale rozhodně si ho nespletete, když přijde na věc. Historická paměť, dá-li se tady vůbec o něčem takovém hovořit, začíná a končí děním v předchozím dílu. Manuály ke strojům, nejlepším to přátelům člověka, jsou dobré leda tak na to, aby skončily v koši. A tak dál. A tak dál. Už od začátku je ale jasné, jak marná tahle snaha o vyloučení světa z rovnic, vykopnutí světa předními dveřmi, je. Nepřítel je sice prostě Nepřítel (nebo "nepřátelská mocnost"), ale vy z tolika náznaků jasně vidíte, že jde o Rusko, i když to nikdo otevřeně nepřizná. Stíhací letouny sviští nízko nad zemí, kličkují zalesněnými kaňony, všechno to vypadá a zní úžasně, rychlost je hmatatelná, srdce vám buší zrychleně, každý obrat je jako prozření, ale i ten jediný (sluncem zalitý) obraz s digitálními pelikány, které rozežene prolétající stíhačka, stačí na to, aby ve vší té naleštěnosti začaly vznikat jemné praskliny, abyste začali přemýšlet nad tím, jaký dopad mají tyhle velké a rychlé stroje na zabíjení na život "tam dole", což následně korunuje scéna, v níž při nacvičování útoku havaruje jeden z letounů po srážce s ptáky. A to že vás něco takového napadá, to že nad něčím takovým vůbec dumáte, ukazuje, že i při sebevětší snaze o jeho zapření se vám svět vždycky vrátí zadními vrátky - ne, on vám do pečlivě vyklizené místnosti doslova nateče proudem, prosákne každou spárou, každou škvírou, dírkou, puklinou, není před ním úniku -  jiný už ani život "na Zemi" být nemůže. A to je zdaleka nejslabší bod celého filmu. Bavil jsem se, trnul, vznášel se, užíval si tu závrať, ale dělalo mi potíž brát ho jako ryzí spektákl, bezmyšlenkovitě, prostě se mu oddat a nechat se jím vynést do stratosféry, i když se mi snažil tenhle klíč znovu a znovu podsouvat v hesle "nepřemýšlej, jednej". Chtěl jsem, ale nešlo to, ne ze sedačky ve světě, který si všemožnými snahami o slastná "zjednodušení" vytrpěl za poslední století víc než dost. (25.07.2022)