Žena, ktorá spieva

Film začíná velmi nudně, pak se začne příběh zamotávat, časové linie prolínat, ale přesto jsem s velmi snadno uhodl závěrečnou pointu už někdy kolem druhé poloviny filmu. Žádný jiný překvapivý zvrat se nestane a tak jsem vlastně jen čekal až to skončí. Herci mi byli nesympatický a jediné co jsem s nimi mohl prožít bylo těch pár obejmutí. Konec vyšuměl do prázdna podle mě hlavně z toho důvodu, že jsem si nevytvořil žádný vztah k hlavním postavám, to jest k dvojčatům. (22.06.2011)

Ano, silné téma, ale podané tak nějak... na jednu stranu drasticky a násilně, abychom jako viděli, jak se muslimové a křesťané vraždili na potkání (teď mám pocit, už vraždí jen muslimové křesťany), včetně zastřelení malého dítěte, aby se nám pak začala skládat podivná historka o rodině, otci a dětech a tak, náboženství ustoupí stranou, objeví se pár multikulturních moderních narážek, a celé to přes veškerou snahu o syrovost vypadá jak vycucané za každou cenu z prstu. Jo, a ten překvapivý a šokující konec, nemůžu si pomoct, ale vzpomněl jsem si v té chvíli na Cimrmany. (15.06.2017)

Jako loupání cibule, které každá vrstva má o tolik intenzivnější odór, že po spatření jádra už jde jenom zavřít oči. Pekelně silný, mistrovsky vyprávěný příběh s lehce artovým přístupem, ale velmi diváckým tématem. Prostě Villeneuve. Naservírování pointy s uvědoměním si souvislostí mi zde přišlo funkčnější a mnohem emocionálnější než v Arrival, kde mě (překvapivě) docela minulo. Jakto že Mélissa Désormeaux-Poulin po tomto nehraje ve větších věcech?? (05.05.2019)

[MFFKV - 2011] Podařilo se nám zkrácené Karlovy Vary zakončit opravdovou třešínkou na dortu. Totiž filmem Denise Villeneuva Incendiens v divácky nabitém a překrásném sále Grandhotelu Pupp. Bohužel s nepříliš pohodlnými sedačkami a to díky bohu mohu říci, že je snad jediná výtka k tomuto filmu. Příběh matky, která na smrtelné posteli dá svým dětem za úkol odevzdat dopis svému otci a svému bratru, které nechala za svého starého života na blízkém východě. Tedy spíše jim dala za úkol pochopit její život a aby vše dávalo nakonec ten správný smysl a jak říká ''uzavřel se řetězec hněvu''. Díky zajímavé pointě a ději jsem se nenudil a v budoucnu se díky Incendiens podívám také blíže na Villeneuvovu další tvorbu. (04.07.2011)

Vnější popáleniny se časem zahojí, vnitřní nikoliv. Některé detaily vyžadovaly zvýšenou pozornost, na druhou stranu si mohl režisér odpustit ty polopatické vysvětlivky, protože i divákovi s pokročilou alergií na inteligenci by skládanky zaručeně docvakly. Hodnocení za to však ubírat nechci. Kvituji totiž s povděkem, že mi ta šokující pointa nepřišla dřív na mysl a tím pádem jsem měla na závěr dech vyražený jak už dávno ne. Tento neúprosný příběh bude ve mně ještě dlouho doznívat. (06.03.2012)