Do Começo ao Fim

Z nouze ctnost. Příběh je jalový, samozřejmě až na bizarnost vztahu Francisca a Thomáse, zpracování je zmatené, film nešetří klišé a hudba se tváří kdovíjak dramaticky, přitom by pokulhávala i jako kavárenská kulisa. Ale v nouzi ta ctnost byla. Zaujalo mě to a drželo to můj zájem mezi údivem, znechucením a pochopením. (14.09.2012)

Veškeré mé dojmy již víceméně padly v ostatních komentářích, takže vlastně přicházím jen se shrnutím. Námět a téma je na pět hvězd a stejně tak si obdiv zaslouží i odvaha autorů se do něčeho tak silně kontroverzního vůbec pustit. Zde klady končí. Příběh je doslova o ničem, dialogy jsou přihlouplé, psychologie postav veškerá žádná, každá druhá scéna je okatě samoúčelná a nesoudně kýčovitá a srdcervoucí hudba nastupující každých pět minut velice efektivně leze na nervy. Přiznám se, že prvních 20 minut jsem byl ochoten na toto všechno skočit. Ale čeho je moc, toho je příliš... (23.04.2013)

Když vezmu stranou fyzickou krásu obou hlavních představitelů a jistou dávku kontroverze, kterou přináší téma lásky dvou bratrů (mají společnou matku), jež přeroste v partnerský vztah se vším všudy, na Do Começo ao Fim není zajímavého zhola nic. Zpracování je totálně nijaké, vývoj postav je nepřítomen kvůli velkému časovému skoku ve stupidním ději-neději a hudbu nejspíš spáchal nějaký německý rádoby skladatel, mající čas mezi komponováním pro adaptace podle Rosamunde Pilcher. Zkrátka, kde nic není…ani látka nezabere. The highest peak at 30%. P.S.: Největší WTF filmu - svoje poprvé si Thomás a Francisco odbyli v den matčina pohřbu, ouch. (17.11.2010)

Krása. Divák by nejspíše, vzhledem ke kontroverznosti tématu, očekával silný, vysoce dramatický příběh s osudovým zvratem či zápletkou. Do Começo ao Fim je však pojat zcela opačným způsobem. Již od dětství sledujeme vyvíjející se vztah dvou bratrů, z něhož jejich matka začne pociťovat svým instinktem cosi silnějšího než "pouhou" bratrskou lásku. Od dětství až po dospělost zůstalo jejich mimořádné pouto stejně silné a přerostlo až v milostný vztah. Snímek nabízí spoustu vášnivých a milostných scén, v nichž nechybí chemie hlavních představitelů, a také zároveň ukazují intenzitu jejich vztahu. Zejména ve scéně loučení, kdy si oba bratři uvědomí, že budou na určitý čas rozděleni, protože jeden z nich odjíždí na dlouhou dobu pryč. Nádherná, působivá scéna, v níž je obsaženo vše. Láska, vášeň, strach i bolest z nadcházejícího odloučení, které by je mohlo ovlivnit. Snímek se nezaměřuje na jejich vztah jako na boj vůči okolnímu světu a společnosti, která ho neuznává, odmítá, či se na něj dívá s odporem. Není zde nenávist. Zaměřuje se pouze na výjimečně silné pouto mezi dvěma lidmi, ukazuje jeho intenzitu, slabosti a také jejich zážitky, které získají jeden bez druhého, aby zjistili, jak moc jim na sobě záleží. Není to jen milostná přitažlivost, ale zároveň jsem v tom cítila i bratrskou lásku, která však byla natolik velká, že ji "pouze" sourozenecké pouto nedokázalo obsáhnout. Sahalo mnohem hlouběji. Celému filmu ke kráse také přispívá nádherná hudba, která mě okouzlila. (14.08.2012)

"Mám rád mužské zadky. Ženy s jejich vzdychy a velkými zadky mě nezajímají. Ženské zadky jsou tu od toho, aby z nich byly dobré steaky při nehodě v horách," předčítá jeden z hrdinů filmu věty z románu Cartas de um sedutor od enfant terrible brazilské literatury Hildy Hilst (1930-2004), jejíž představení nelusofonnímu publiku je bohužel jedním z mála kladů celého snímku - a souhlasím tak s Plangiho komentářem. Tématicky možná objevné, ale kinematograficky naprosto katastrofální: nic se tam neděje, je to dlouhé (špatně napsané), nudné (špatně zahrané), s otřesnou a špatně použitou hudbou, a kde se člověk navíc zhola nic nedozví o tom, jak vypadá život v Brazílii. Zkrátka mě to nebavilo, a to je u filmů snad největší prohřešek. A u díla z Latinské Ameriky či rovnou z Brazílie, kde queer kultura v té záplavě machismu neměla na růžích ustláno, mě to mrzí dvojnásob. Ovšem i když to v téhle "karnevalové" kultuře nemají queer filmy jednoduché, najdeme zde starší i novější dílka, která za vidění rozhodně stojí. A přirozeně tím hlavním subžánrem nejsou "gay vztahy", ale právě všechno to queer (travesty, transgender,...) vycházející z onoho jedinečného podhoubí karnevalů, klubů, pařeb, ať už v podobě dramatizovaných životopisů nebo dokumentu. Zlomovým filmem byl světově oceňovaný Madame Sată (2002), skutečný příběh travesty legendy riodejaneirské scény, dále životopisné drama o slavném "bi" rockerovi Cazuza - O Tempo Não Pára (2004), z novějších pak stojí za zmínku skvělý dokument o divadelním souboru působícím v 70. a 80. letech za tuhé diktatury Dzi Croquettes (2009) nebo lehčí nota romantické komedie Elvis & Madona (2010) o lásce mezi lesbou a transvestitou. Pokud má někdo chuť na řekněme "nekarnevalové" příběhy a bude trochu hledat, i ten si přijde v Brazílii na své. Rozkošná je třeba - snad až almodovarovská - lesbická komedie A Partilha (2001), oceňovaný kraťas o učiteli matematiky Professor Godoy (2009) nebo starší experimentální drama s gay postavami Anjos da Noite (1987), které může vzdáleně připomínat známé Paris, je t'aime (2006). Nicméně pokud bych měl hledat latinskoamerický queer film, který mě v poslední době dostal, musel bych vzpomenout skvělý peruánsko-kolumbijský Contracorriente (2009), který je všechno, co Do Começo ao Fim není. PS: Pokud někdo u úvodní citace váhal, tak Hilda Hilst zcela jistě naráží na letecké neštěstí v Andách v 70. letech, o kterém jste určitě slyšeli, viz Přežít /1993/). (16.02.2013)