Avalon820

V komentářích k tomuto filmu se velmi často opakuje přídavné jméno „geekovský“ a já nechápu proč. Tento film NENÍ geekovský - opulentní salvu popkulturních odkazů musí totiž pochopit snad skoro každý, komu není víc než pětačtyřicet nebo nestrávil poslední dvě dekády v jeskyni na Marsu. Geek na to být opravdu nemusí… Když už tady ale na druhou stranu takové množství popkulturních odkazů je, nabízí se otázka: Proč vlastně? Má to nějaký příběhový smysl? Já ho totiž nevidím, neboť takto prostý děj by fungoval naprosto stejně zasazený prakticky do jakéhokoli univerza a zpracovaný v jakémkoli stylu. I když je fér přiznat, že kvůli příběhu se na takovéto věci do kina nechodí… Jako film pro náctileté funguje Ready Player One tedy asi dobře, je to moderní, barevné, akční a rychlé a z plátna to jistě zanechá o úroveň lepší dojem než z obrazovky. Objektivně si to slušné tři hvězdy zaslouží. Na mě to však působilo, že se mi dostalo zastydlého příběhu v kýčovitém hávu, který bych si snad raději zahrál, než abych na něho více než dvě hodiny koukal.

Del Torovi se podařilo nemožné – jeho přestylizované padesátkové retro už není ani kýčovité (což by se dalo možná i pochopit, jelikož z podstaty obsahu k tomu inklinuje), ale vyloženě dekadentní… Nevkusný styl je ale jen jeden z mála aspektů, který by bylo možné filmu odpustit, kdyby jako celek fungoval. Jenže nefunguje. Bizarní fantasy námět, byť na první pohled velmi zajímavý, je zpracován jako drama, až sekundárně jako thriller, o hororu nemůže být téměř řeč. Žena se zamiluje do ryby – to zkrátka nelze brát vážně. Nepomáhá tomu ani salva vyřčených patetických poučení – „Když nepomůžeme hodnému monstru, sami se staneme monstry,“ nebo „Když někoho miluješ, nezáleží na tom, jestli je to muž, žena, černoch, handicapovaný nebo ryba,“ a tak dále... Samozřejmě je pak velmi snadné označovat film za pohádku pro dospělé a omlouvat tím… Co vlastně? Naivitu? Patos? Prázdnotu? Snad, bohužel nic z toho není v tomto případě znakem žánru, ale jednoduše chybou. A nedovede-li potom taková „pohádka“ přinést alespoň trochu vkusným způsobem sebejednodušší poselství, proč ji sledovat?

Všeho moc a zároveň všeho málo. Na ploše více než dvou hodin se autorům podařilo rozmělnit příběh dvou světů, který diváky sice bombarduje dramatickými situacemi, ale přesto zůstává naprosto umělý a povrchní. Totéž platí pro postavy, které (vedle toho, že jich je poměrně hodně) jsou šablonovité, nebo rovnou ploché a bez prostoru. Všudypřítomný patos navíc zabil všechny šance dostat z diváka alespoň náznak nějaké emoce, což je při daném tématu přinejmenším zvláštní. Mudbound je nakonec tedy učebnicovým příkladem toho, že i časem ověřené téma, byť řemeslně asi bezchybně zpracované, se po tisícím zrecyklování jednoduše přejí, pokud do něho autor nepřidá alespoň kapku své invence, kterým by jej odlišil.

Představte si film Hádej, kdo přijde na večeři jako thriller s nádechem hororu, maximálně zjednodušte a rozmělněte jinak zajímavé téma, odečtěte sociální přesah, přidejte skvělé herce v rolích šablonovitých postav, poměrně bizarní zápletku, technicky precizní, ale naprosto samoúčelný vizuál, natáhněte na 100 minut a dostanete Get Out. Neberte to špatně - nejde o špatný film v pravém smyslu, takto napínavou jednohubku by v neděli večer v televizi jen máloco překonalo. Bohužel nejednotnost obsahu a formy v takovéto míře bych spíše pochopil u televizního filmu, ne u plnohodnotného celovečeráku ověnčeného cenami. Pokud by tvůrci byli trochu nad věcí, směle hvězdičku přihodím. Chtějí-li se ale tvářit smrtelně vážně, i mé hodnocení takové bude.

Původně jsem chtěl napsat sáhodlouhý komentář o tom, co se mi na tomto filmu nelíbí. Rozhodl jsem se ale vytknout pouze jedinou věc, která, myslím, mluví za všechny: Je-li ve válečném filmu stejný počet dětských herců jako v průměrné rodinné komedii, je to zatraceně špatně.

Zajímalo by mě, co si autoři mysleli o ekonomické gramotnosti svých diváků, neboť nejednotnost jazyka tohoto filmu mě skutečně překvapila. Na jednu stranu jsou nám předkládány salvy fancy ekonomických termínů, které průměrný divák mimo obor nemá šanci v plném rozsahu na první dobrou pobrat, na stranu druhou je autoři pravidelně prokládají „vysvětlovacími“ scénami tak polopatickými, že by je pochopil i sebevětší hlupák. Že by masírování divákova ega? Nevím. Přitom ani jeden z těchto extrémů nebyl nutný – stačilo vyhnout se pseudo-odbornému (a v tomto případě samoúčelnému) jazyku a nebylo by potřeba úmorných vysvětlivek co do náročnosti upravených pro diváky z mateřských škol… To je ale jediná výtka (byť velká), kterou bych k Sázce na nejistotu měl – jinak jde o v zásadě poučný, řemeslně solidní, akademický film, který stojí za to vidět. Takto uchopené téma by jistě mělo větší výpovědní hodnotu coby dokument, ale jistě by nebylo tak zábavné.

Objektivně vzato si Lék na život pět hvězd nezaslouží ani omylem. K průměru ho sráží nesmírně naivní námět, který je v naprostém nesouladu s nesmírně vážným pojetím. A to je pravděpodobně největším trnem v oku většiny diváků – mračna logických děr v jinak velmi nápaditém a zábavném příběhu by divák jistě chtěl autorům prominout, ale při dvou a půl hodině smrtelně seriózní, hutné atmosféry, která není odlehčena ani jediným vtipným nebo méně vážným momentem, to jde skutečně těžko. Je třeba k tomu přistupovat s velkým nadhledem a připustit si, že Verbinski si natočil za velké peníze vizuálně opojné, řemeslně solidní dílko s velmi zajímavým námětem, o kterém ale sám neví, jak jej vlastně interpretovat. Nic víc. Pokud je divák ochoten se této skutečnosti přizpůsobit a povznést se nad nesourodost, bude královsky odměněn. Pokud ale ne, nelze se mu divit.

Hodný dinosaurus naprosto zjevně cílí na mladší diváky, proto vytýkat filmu, že není dost „pixarovský“, že je vizuál postav infantilní, nebo že poučení, které příběh přináší, je banální a laciné, je přinejmenším krátkozraké. Na druhou stranu, má-li jít o film primárně pro děti, nechápu, proč je tak neskutečně smutný - neustále někdo umírá, někdo se ztrácí, někdo někoho opouští a zrazuje… Na stominutový rodinný animáč docela slušná dávka deprese… Vyjma toho jde ale o povedenou jednohubkou, která sice rychle zapadne, ale která také přinejmenším díky nádhernému vizuálu prostředí a skvělé hudbě stojí za zhlédnutí.

Hádám, že kdyby Inferno bylo akční film, vypadalo by zhruba takhle… Jak ale uchopit Assassin’s Creed? Že to byla po stránce příběhu řádná pytlovina, nelze filmu vyčítat, nic jiného zřejmě očekávat ani nešlo. Ale co ty šablonovité postavy s uširvoucími dialogy? Co ty toporné akční scény s věčnými prostřihy na absolutně nezajímavý Animus? A proč proboha trvala celá ta eskapáda téměř dvě hodiny? Nedovedu si to vysvětlit, stejně jako přítomnost tolika hereckých es. Jednu z mála věcí, co se ale musí tvůrcům přiznat, je decentní způsob, jakým se vypořádali se skokem důvěry, který v traileru působil přinejmenším podivně… I když vzhledem k celkovému výsledku je to jen malá náplast.

Jak už bylo v komentářích zmíněno, inspiraci Hanekem prakticky nelze v tomto snímku nevidět a srovnání se tak lze jen těžko ubránit. Verhoeven se snažil onen Hanekemu typický (tj. pomalý, náročný a emočně vypjatý) styl pojmout více dynamicky, zřejmě ve snaze natočit film pro širší obecenstvo lépe stravitelný, ale ve výsledku se mu tato snaha spíše vymstila. Nečekejte několik málo dramatických scén dlouhou stopáží vygradovaných k erupci emocí – Elle přichází od prvních minut s kanonádou tragédií nastupujících jedna za druhou jako na běžícím páse a kostlivci skákajícími ze skříně jako králíci z klobouku. Nejen, že tento přístup rychle omrzí, ale především ztrácí svůj hlavní účel – emociálně diváka zdeptat. Takhle mě spíše deptá, že ve mně těch 130 minut znásilňování, umírání a dalších „veselých“ událostí vlastně nic moc nenechalo.