Nebeský oceán

I slepému a hluchému je jasné, že je to tak trochu citová vydíračka (jak napsal Bluntman, vyhlídka smrti a autismus jdou přebít těžko), ale mě to naprosto okouzlilo. Strašně mě potěšilo Jetovo komorní herectví, rád bych ho v podobných rolí vídal častěji. To co ale předvedl Wen Zhang v roli Dafua, neuvěřitelný výkon (ocení zejména lidé obeznámeni průběhem autismu). Jednoduché, ale maximálně účinné. (16.07.2011)

(51. ZLÍN FILM FEST) U herců akčních rolí je rozhodující věk, protože bojové scény nelze provádět až do smrti, jelikož na to tělo již nestačí. Přijde tak chvíle, kdy se po účinkování ve filmu, plnícim fanouškovské sny, je třeba se přehrát do jiného hereckého typu. Pro Jeta Li tím snímkem, který uspokojoval fanouškovské tužby, bylo ZAKÁZANÉ KRÁLOVSTVÍ, ve kterém se střetl s jiným asijským kolegou úspěšným na Západě - Jackie Chanem. Oba se pak objevili v dramatech, které jim jednak mají zajistit role na stáří, jednak v nich mají předvést, že umí hrát, přičemž toho je dosahováno tím, že se uvědoměle pracuje s typem rolí, jež ztvárňovali předtím. NEBESKÝ OCEÁN, jak zní festivalový název, nestojí na předvídatelném příběhu, který subtilně hraje na city (smrt a autismus - to nejde přebít), ae především na hereckém výkonu Jeta Li. Nejlepší (film i Jet) je ve chvílích, kdy se pracuje se syžetem martial art filmů, ale na místo bojového umění se zde učí, jak přežít ve světě, když jste autista. Na pozadí je patrná jemná kritika systému, který selhává ve vyřešení problémů spojených se sociálním zajištěnim rodin s autisty a v postarání se o dospělé autisty, když ti přijdou o rodinu. Hlavní ale je, že Jet Li je - jako želva, která žije dlouhé roky - věčný, a to díky svým rolím. (01.06.2011)

Pokiaľ sa vyskytuje kritika na tento film a filmy podobné, súhlasím do tej miery, že Rain man to nie je. A čo ?!!! Napriek tomu ľudí takáto téma zaujme a pozerajú to. Každý vie, čo to autizmus je. Súcití s takým človekom, obdivuje opatrovateľovu trpezlivosť, nesmiernu lásku rodičov autistických detí, niekedy s pocitom hanby sa v podvedomí utešuje, že nie je sám takto postihnutý, alebo niekto z jeho blízkych. Mňa osobne film zaujal, aj herecký prejav Jet Lia, dokonca si myslím, že mu táto nezvyčajná rola viac sedela, je to skrátka herec nie len "bojovnícky hromotlk" . Dojímavou scénou pre mňa bolo, keď otec zistil, prečo si Dafu stále dával plyšového maca na televízor. Postaviac sa za priečku - odrazu sa ocitol akoby v dvoch svetoch v tom normálnom - otcovom a v tom svojom. Stačilo len nakloniť hlavu dopredu alebo dozadu. Milovníkom drám odporúčam. (17.11.2015)

Tento film jsem si pro večerní produkci vybral záměrně. Očekával jsem od něj umírnění či alespoň shovívavý pohled na své vlastní těžkosti a jakési soucítění, které se v reálném prostředí jen těžko nachází. Vrátil jsem se dnes od své matky s hrůzou, jak progresivně funguje stařecká demence. Dnes si už (poprvé) nenasadila umělý chrup a dvakrát se pokoušela jíst obrácenou lžící (v ose pootočenou o 180 stupňů). Film o statečném a zodpovědném otci je sice věnován statečným rodičům, ale toto věnování je nejspíš možno rozšířit i na statečné děti (znám jich více než rodičů). Hrdina Wang Xingchang žijící na pomezí reálného životního prostředí a autistické mlhy svého syna, umírá na rakovinu a řeší otázku "co dál?", ne pro sebe, ale svého syna, jehož prostředím je voda (oceán - hned skvělá úvodní scéna, mořská fauna - delfíni a otec převtělený do želvy, květiny žijící z vody) a dětský svět klaunů a kejklířů. Dafu nakonec přežívá díky citlivému světu lidí kolem něj. Vypadá to, že otcovo úsilí bylo zbytečné. Pro něj však rozhodně ne. (21.05.2019)

Ocean Heaven na mě velmi silně zapůsobil a cítila jsem velkou empatii k oběma, protože i já znám jednu malou holčinu, která tímto syndromem trpí a věřte, že tolik lásky, pozornosti a trpělivosti jejích rodičů si nesmírně vážím. Potkávám jí většinou společně s maminkou, která ji vyučuje sama, občas se zastavíme a povídáme si a já přitom sleduji její dcerku, která svírá vždy v ruce malého plyšového krokodýlka, který se stal nezbytnou součástí jejího života. Trvalo několik měsíců, než se mně podařilo navázat kontakt pár slovy, ale stále s jejíma očima, které byly upřeny někam do dáli. A až po dalším půlroce jsem byla nadšená, když se mi letmo podívala do očí a já měla s její mamkou chuť brečet radostí. Tady jsem viděla tu úžasnou a možná pro někoho těžko pochopitelnou sounáležitost a maximální obětavost táty vzhledem k synovi a současně obrovské dilema, protože musel řešit situaci, kdy věděl, že syn bude muset jednou zůstat sám. Velmi citlivě a uvěřitelně zpracované téma, které je bolestné, ale naděje přece umírá poslední. Po všech stránkách velmi dojemný příběh. (23.03.2015)