Vrchárka

Role Itálie ve 2. světové válce byla hodně rozpačitá, režim nepopulární, armáda neakceschopná a celková situace na domácím poli neradostná. Italské válečné filmy proto obvykle svou pozornost nesoustředí na armádní svazky a velkolepé bitvy, všímají si spíš osudů civilistů v zázemí a Horalka se z téhle tradice nevymyká. Příběh Římanky, která se z obav před bombardováním vydá se svou dcerou na venkov za příbuznými, navazuje na tradici neorealistických filmů 50. let a představuje pro Sophii Lorenovou skvělou příležitost předvést svoje herecké umění. Paradoxně je to ale právě ona, kdo mi zabraňuje nadělit nejvyšší hodnocení. Nezpohybňuji ani v nejmenším její herecké nadání, ale nějak jsem si k ní jako herečce nenašel cestu. Totéž ostatně platí i pro další slavná jména světové kinematografie oné éry, počínaje Brigitte Bardotovou. Celkový dojem: 85 %. (13.03.2016)

To, co v tomto filmu predvedla Sophia Loren je zazitek na cely zivot a dlouho bych musel uvazovat, zda vim o lepe zahrane zenske roli ( snad Ingrid Bergman v Podzimni sonate ), ani Fiat, makarony nebo Gianni Versace dohromady nejsou vice italsti nez tato herecka. Pokud ale budu hodnotit cely film, nemuzu dat pet hvezdicek, protoze dej nepusobi prilis kompaktne, jak krasne vystihnul Vitex a pak Zlodeji kol, Zazrak v Milane a jine De Sicovy filmy jsou si myslim o dost lepsi. (25.12.2007)

Vrchárka v sebe skrýva určité čaro, aj keď príbeh sám o sebe nie je bohvieako chytľavý. Ale istými aspektmi dokáže upútať. Napríklad tým kontrastom, kde aj keď na pozadí všetkých udalostí okolo postavičiek šumí vojna, ľudí akoby sa ani tak netýkala, až na ten problém s nedostatkom jedla. Len tak si tu sedia, debatujú a často sa i dobre zabávajú, akoby všetky tie hrôzy ani neexistovali. A potom príde tvrdý koniec, v ktorom všetky tie pozitívne pocity razom, skoro až šokovou terapiou, sú vystriedané tými negatívnejšími. Z tohto pohľadu si film a vlastne aj celá filmová predloha zaslúžia obdiv a uznanie. No a v neposlednom rade tu hrá prekrásna S. Loren, ktorej aj keď sa jej ústa nezastavili, tak jej to veľmi pristalo. Nadpriemer. 75/100 (03.07.2018)

Velmi pozoruhodné psychologické drama z konce druhé světové války v Itálii. Zajištěná vdova Cesira (temperamentní Sophia Loren) se rozhodne, za stupňujících se náletů, opustit i s dcerou Rosettou (Eleonora Brown) Řím a ukrýt se v rodné dědině v horách, kde už se těch lidí skrývá více. Je ukázáno krásné pokrytectví lidí, kteří mluví o činnech, ale sami nejsou schopni žádného činu, jen jsou schopni okukovat. Z určité letargie je vytrhává přítomnost idealisty Michela (krásně plachý Jean-Paul Belmondo), který je znechucen slabošstvím, chamtivostí a pokrytectvím lidí. Pak začnou prchat italští fašisté, po nich Němci a všichni už nemohou vydržet se nedat na cestu do svých domnovů. A v době naděje přichází totální destrukce. Nejdříve znásilnění matky s dcerou spojeneckými britskými vojáky. Za války, kdy je jedno, kdo je dobyvatel a kdo osvoboditel, protože stáletrvající strach probouzí v lidech neuvěřitelnou schopnost páchat ty nevětší krutosti. Po určitém vzpamatování přichází další rána v podobě smrti Michela, kterého zastřelili Němci. Strhující drama, kde je naděje zabita chaosem a destrukcí zvráceného snažení přežít a kdy podaná pomocná ruka je velkou vzácností v době kdy se projevuje slabošství lidí svou chamtivostí, lakotou a udavačstvím a svými zvrácenými choutkama po moci. (17.01.2010)

Zřejmě nejznámější dílo italského neorealismu se u mne minulo účinkem. Obyvatelé vesničky (včetně opěvované Sophie Loren) neustále něco hulákají a vy jenom čekáte, kdy válečné hrůzy nějakým způsobem zasáhnou i Cesiru a její dceru. Scéna v kostele je skutečně dechberoucí, dějová linie přicházející po ní ale mohla být více rozpracovaná. Hodně slabé 3*. (14.09.2014)