Studniarova dcéra

Pagnolovu poetickou Provence mám moc ráda. Studnařova dcera je podobného ražení jako Jean od Floretty a Manon od pramene režiséra Claude Berryho. Krajina plná slunce, hrdí, někdy i pyšní lidé, příběhy jejich životů. Protkané láskou, vášní, nenávistí i zradou. Ale hlavně voňavou poezií, jakou uměl jenom tamější rodák Marcel Pagnol. (25.06.2012)

Fajn film pro starší generaci, romantika ve sladkém nálevu s kýčovitostí nevhodnou pro progresivní rockery. Nečekal jsem že bude Daniel Auteuil režírovat akční sci-fi (naštěstí ne), ale tohle je přec jen příliš starosvětské. Rosamunde Pilcher nechá pozdravovat pantátu a ještě jeden osobní vzkaz: švihák lázeňský co má osobní šarm i s brněnským hantecem sbalí fešnou pražandu ani nestačíš říct eins zwei. Ale dokoukat tuto filmovou dechovku, to je fakt fuška. Produkce: Les Films Alain Sarde (18.09.2018)

skvělá hudba,skvělé herecké výkony hlavně Auteuila který se ve své roli musel postarat o šest dcer a snažil se je vychovávat ve vší počestnosti a hlavně jim věřil.Což byl mnohdy nadlidský úkolJeho filosofie obyčejného venkovského človíčka byla až dojemná.Jeho dialog se svojí sestrou který vede mezi plenami visícími na šňůrách vlajícími ve větru na téma: proč má vnuk moje příjmení - vás fakt dostaneJinak podoba Duvauchelleua s Delonem byla až zarážející.Skvělá kamera, nádherná příroda...zkrátka oddechový film pro ženy.Rozhodně budu shánět dvd.... :-) (24.03.2015)

Taková miloučká vykrádačka jiných filmů natočených dle knih M. Pagnola jako Jean od Floretty , Manon od pramene či Tatínkova sláva , jen je zde přimícháno více kýče, takže výsledkem je prvotřídní filmová červená knihovna, asi jako Dobrý ročník, kterou nad německé slátaniny uklohněné dle Rosamunde Pilcher pozvedá lepší režie, lepší kamera, lepší herci a nějaký ten francouzský šmrnc. Ale námět jak z lidového filmu pro pamětníky z 30. či 40. let, tedy klišé na klišé namixované s roztomilostí, rázovitostí a občasnou srdceryvností, která je ovšem pocukrována blahým tušením, že to musí dopadnout dobře. Neznám literární předlohu, takže netuším, zda se této červené knihovny dpustil M. Pagnol osobně, či zda byla ta kniha tak „tvůrčím“ způsobem uchopena až filmaři. Trochu legrační je to vykání mezi hlavními zamilovanými. Ti evidentně „spojili duše svý, došlo i na těla“ (jak praví O. Janota), ale proč jinak podléhat takovým necudným důvěrnostem jako tykání. Našinec nakonec proti kýči zas tak moc nic nemá, jak ostatně dokládá i jeho stránka, jen tento druh, zaměřený ostatně spíše na ženské publikum, mu nesedí. (09.06.2014)

Převelice cudná záležitost, která s veškerou možnou pečlivostí dbá na svůj vzhled a dobré vychování, třebaže pojednává o určitém mravním poklesku s trvalými následky. Ani v těch nejméně radostných chvilkách neodkládá odvahu, zdrženlivost ani růžové brýle - v pevné víře, že právě to divák očekává - a ocení. V závěru její neutuchající snažení snad i překračuje únosnou mez - ani ne tak po stránce obsahové jako po stránce formální, nicméně 3* si dokáže udržet. (26.02.2019)