Studniarova dcéra

skvělá hudba,skvělé herecké výkony hlavně Auteuila který se ve své roli musel postarat o šest dcer a snažil se je vychovávat ve vší počestnosti a hlavně jim věřil.Což byl mnohdy nadlidský úkolJeho filosofie obyčejného venkovského človíčka byla až dojemná.Jeho dialog se svojí sestrou který vede mezi plenami visícími na šňůrách vlajícími ve větru na téma: proč má vnuk moje příjmení - vás fakt dostaneJinak podoba Duvauchelleua s Delonem byla až zarážející.Skvělá kamera, nádherná příroda...zkrátka oddechový film pro ženy.Rozhodně budu shánět dvd.... :-) (24.03.2015)

Taková miloučká vykrádačka jiných filmů natočených dle knih M. Pagnola jako Jean od Floretty , Manon od pramene či Tatínkova sláva , jen je zde přimícháno více kýče, takže výsledkem je prvotřídní filmová červená knihovna, asi jako Dobrý ročník, kterou nad německé slátaniny uklohněné dle Rosamunde Pilcher pozvedá lepší režie, lepší kamera, lepší herci a nějaký ten francouzský šmrnc. Ale námět jak z lidového filmu pro pamětníky z 30. či 40. let, tedy klišé na klišé namixované s roztomilostí, rázovitostí a občasnou srdceryvností, která je ovšem pocukrována blahým tušením, že to musí dopadnout dobře. Neznám literární předlohu, takže netuším, zda se této červené knihovny dpustil M. Pagnol osobně, či zda byla ta kniha tak „tvůrčím“ způsobem uchopena až filmaři. Trochu legrační je to vykání mezi hlavními zamilovanými. Ti evidentně „spojili duše svý, došlo i na těla“ (jak praví O. Janota), ale proč jinak podléhat takovým necudným důvěrnostem jako tykání. Našinec nakonec proti kýči zas tak moc nic nemá, jak ostatně dokládá i jeho stránka, jen tento druh, zaměřený ostatně spíše na ženské publikum, mu nesedí. (09.06.2014)

Převelice cudná záležitost, která s veškerou možnou pečlivostí dbá na svůj vzhled a dobré vychování, třebaže pojednává o určitém mravním poklesku s trvalými následky. Ani v těch nejméně radostných chvilkách neodkládá odvahu, zdrženlivost ani růžové brýle - v pevné víře, že právě to divák očekává - a ocení. V závěru její neutuchající snažení snad i překračuje únosnou mez - ani ne tak po stránce obsahové jako po stránce formální, nicméně 3* si dokáže udržet. (26.02.2019)

No byl jsem zvědavej na scénaristickej a režisérskej debut páně Daniela, to ne že ne. Začnu u toho scénaře, musím se přiznat, že jsem od Dana čekal trošku víc. Už ta úvodní zápletka, když si vzpomenu jak se člověk v matičce Praze nadře aby sbalil holku, doslova plive krev a tady si tajrtlík stoupne k nějakýmu minipotoku, přenese přes něj holku, která samozřejmě čistě náhodou jde kolem a je win, jo ?? Hmm tak to si kupuju permici do fitka a pak hurá číhat k francouzskejm minipotokům a přenášet francouzské děvečky, to pak budu mít víc sexu než Spáčilová recenzí. Pokud jde o režii, tak tam musím Danečka pochválit, to se mě fakt líbilo, ta atmosféra, záběry kamery, co mě dostalo, jak často jsem si všímal kostýmů, to jsem nidky předtím neudělal, se mě asi líbily ty klobouky co měli na herci na těch svejch francouzskej hlavičkách. Pokud jde o příběh, čekal jsem nějakou osudovou drsňárničku aneb návrat ke starým francouzským časům, ale nakonec jsem dostal takovou tuctovější romantiku, kterou do vyšší ligy posunují herecké výkony a dialogy. Scéna kdy Daniel přijde k těm nóbl lidem se svejma dětma zcela jasně přečnivá celej film. (19.03.2013)

Už pákrát se ve mě coby divákovi vyrojila myšlenka nad tím, jak by bylo zajímavé, kdyby někdo ze současných režisérů natočil film ve stylu starých černobílých komedií, ovšem současnou technikou, v barvách a s pečlivě stylizovanou výpravou staré doby a snažil se tak přiblížit dodnes oblíbenému stylu filmů pro pamětníky. Daniel Auteuil mi ve své režijní prvotině nabídl možnost přesně takový film vidět, byť jsem mírně zalitoval, že nejde o komedii, nýbrž o romanci na pozadí vztahového dramatu. Uvědomuji si, že jde o průměrný starosvětský film, co zavání červenou knihovnou a jeho zcela předvídatelný děj je naplněn jedním klišé za druhým. Ale nemohu si pomoct, mě se přesto sledovala Studnařova dcera po celý čas příjemně, měla v sobě pěkné kouzlo a ovanula mě svou poezií francouzského venkova sklonkem 30. let. Původní film s Fernandelem natočený v r. 1940 jsem sice neviděl, ale jde-li tady o remake, přijde mi i trochu nefér vyčítat novému filmu veškerý děj, který vychází z víc než 70 let staré předlohy. Výkony mladistvých herců jsou poněkud nevýrazné a ještě jsem měl to „štěstí“, že jsem Studnařovu dceru viděl s nepříliš povedeným Primáckým dabingem. Na druhé straně, Daniel Auteuil a Kad Merad v hlavních rolích mi přesně padli do noty a nebojím se v tomto případě za ně i za celkovou poetickou atmosféru snímku s pěkným vizuálem mírně nadhodnotit. [70%] (16.07.2021)