Studniarova dcéra

Moc se mi líbil způsob vyprávění příběhu mladinké Patricie, dcery studnaře, z časů dávno minulých, kdy platila úplně jiná pravidla než dnes. Krásné záběry v nádherných exteriérech mě zcela okouzlily, jsou půvabné s podmanivou atmosférou a moc pěknou hudbou. Stárnoucí Daniel Auteuil mi v téhle roli tak moc připomínal našeho dědečka, až mi slzy hrkly.. (01.10.2020)

Obraz každodenního života Pagnolovy rodné Provence, má své neopakovatelné kouzlo, jako milá pohlednice z dávných časů. Tu a tam zazní drobný sentiment kýčovitosti, (i to může mít svůj půvab), jak dívka svodům první lásky podlehla, a ona pak na svět dítě přivedla. Za sebe mohu uvést jen tolik, že iluze zfilmovaných příběhů od Marcela Pagnola mě vždycky potěší svým vybroušeným poetickým realismem. Pane Pagnole, díky, vždy mě umíte nadchnout. (19.05.2012)

Fajn film pro starší generaci, romantika ve sladkém nálevu s kýčovitostí nevhodnou pro progresivní rockery. Nečekal jsem že bude Daniel Auteuil režírovat akční sci-fi (naštěstí ne), ale tohle je přec jen příliš starosvětské. Rosamunde Pilcher nechá pozdravovat pantátu a ještě jeden osobní vzkaz: švihák lázeňský co má osobní šarm i s brněnským hantecem sbalí fešnou pražandu ani nestačíš říct eins zwei. Ale dokoukat tuto filmovou dechovku, to je fakt fuška. Produkce: Les Films Alain Sarde (18.09.2018)

Taková miloučká vykrádačka jiných filmů natočených dle knih M. Pagnola jako Jean od Floretty , Manon od pramene či Tatínkova sláva , jen je zde přimícháno více kýče, takže výsledkem je prvotřídní filmová červená knihovna, asi jako Dobrý ročník, kterou nad německé slátaniny uklohněné dle Rosamunde Pilcher pozvedá lepší režie, lepší kamera, lepší herci a nějaký ten francouzský šmrnc. Ale námět jak z lidového filmu pro pamětníky z 30. či 40. let, tedy klišé na klišé namixované s roztomilostí, rázovitostí a občasnou srdceryvností, která je ovšem pocukrována blahým tušením, že to musí dopadnout dobře. Neznám literární předlohu, takže netuším, zda se této červené knihovny dpustil M. Pagnol osobně, či zda byla ta kniha tak „tvůrčím“ způsobem uchopena až filmaři. Trochu legrační je to vykání mezi hlavními zamilovanými. Ti evidentně „spojili duše svý, došlo i na těla“ (jak praví O. Janota), ale proč jinak podléhat takovým necudným důvěrnostem jako tykání. Našinec nakonec proti kýči zas tak moc nic nemá, jak ostatně dokládá i jeho stránka, jen tento druh, zaměřený ostatně spíše na ženské publikum, mu nesedí. (09.06.2014)

Už pákrát se ve mě coby divákovi vyrojila myšlenka nad tím, jak by bylo zajímavé, kdyby někdo ze současných režisérů natočil film ve stylu starých černobílých komedií, ovšem současnou technikou, v barvách a s pečlivě stylizovanou výpravou staré doby a snažil se tak přiblížit dodnes oblíbenému stylu filmů pro pamětníky. Daniel Auteuil mi ve své režijní prvotině nabídl možnost přesně takový film vidět, byť jsem mírně zalitoval, že nejde o komedii, nýbrž o romanci na pozadí vztahového dramatu. Uvědomuji si, že jde o průměrný starosvětský film, co zavání červenou knihovnou a jeho zcela předvídatelný děj je naplněn jedním klišé za druhým. Ale nemohu si pomoct, mě se přesto sledovala Studnařova dcera po celý čas příjemně, měla v sobě pěkné kouzlo a ovanula mě svou poezií francouzského venkova sklonkem 30. let. Původní film s Fernandelem natočený v r. 1940 jsem sice neviděl, ale jde-li tady o remake, přijde mi i trochu nefér vyčítat novému filmu veškerý děj, který vychází z víc než 70 let staré předlohy. Výkony mladistvých herců jsou poněkud nevýrazné a ještě jsem měl to „štěstí“, že jsem Studnařovu dceru viděl s nepříliš povedeným Primáckým dabingem. Na druhé straně, Daniel Auteuil a Kad Merad v hlavních rolích mi přesně padli do noty a nebojím se v tomto případě za ně i za celkovou poetickou atmosféru snímku s pěkným vizuálem mírně nadhodnotit. [70%] (16.07.2021)