Konečný problém (S04E03)

Ten odklon je dobře patrný už od začátku 3. série, ovšem TEĎ je ještě o něco zřetelnější. Víc nežli na dílo sira Arthura Conana Doyla autoři zaměřují pozornost na TOHO Sherlocka, kterého stvořili - přičemž (povzbuzeni předchozími úspěchy a možná i trochu opojeni vlastní kreativitou) žijí v bludu, že mají detailně zmapovanou hranici, kterou v žádném případě nesmějí překročit, aby ho přemrštěným zájmem o jeho osobu nezdiskreditovali. Jejich přístup je ovšem dle očekávání KOMPLEXNÍ, takže ho prostřednictvím "posledního" případu (nebo PRVNÍHO - podle toho, jak se to vezme) nechávají zúčtovat se vším, čím prošel ... se vším PODSTATNÝM, co formovalo jeho osobnost. Konfrontace s vlastní minulostí je přitom procedura nanejvýš bolestivá, neboť nemilosrdně obnaží staré, nikdy nezhojené rány a bez slitování vytáhne na denní světlo pečlivě uklizené a nejméně na dva západy uzamčené vzpomínky. Ale když už se s ní jednou začne, je svým způsobem NEZBYTNÁ, neboť symbolicky uzavírá pomyslný kruh, jehož obvod křižují cesty ústředních hrdinů. Ať je to jak chce, pokud má TENHLE případ představovat opravdu POSLEDNÍ zfilmovaný příběh o excentrickém detektivovi, pak se jedná o finále, které mi přes zjevně vykonstruovaný, iluzorní základ prostě imponuje - je adekvátně dramatické ... i nadmíru osobní - takové, s jakým se s trochou dobré vůle pořád ještě můžu ztotožnit. Zaručeně neobjektivních 5* ... protože (co si budu nalhávat) dobrá vůle je tady vždycky ... z mé strany - pokud se jedná o Sherlocka. (19.01.2017)

40%. The Final Problem vlastně docela dobře funguje, ovšem ryze jako samostatný prvek. V kontextu seriálu jako celku bohužel selhává, především proto, že postrádá tři pro Sherlocka nepostradatelně typické rysy - (a) narativní dynamiku (třebaže ta dramaturgická je excelentní); (b) legendární dedukce jakožto Sherlockův nejtypičtější charakterový aspekt, pro nějž je tím, kým je; (c) humor, cynismus a nadhled, které si Sherlock dříve zachovával i v těch nejdramatičtějších situacích. The Final Problem téměř nemá progresivní děj (v zásadě jen opakující se smyčku sice efektních, ale překombinovaných situací se zpravidla předvídatelným rozuzlením), nestaví na tradičních dedukčních monolozích (až na dvě chabé výjimky bez šance scenáristicky konkurovat dílům minulým) a nemá prakticky žádný nadhled (je zkrátka na Sherlockův vkus až příliš patetický). Jako nezávislý film (ač by mu v hlavní dějové lince chyběl kontext) by byl nadprůměrným popcornovým thrillerem s jistou paralelou v hororech typu Saw, jako dílčí prvek závislý na seriálu je bohužel (a zvlášť v komparaci s dosavadním vývojem seriálu) značně podprůměrný, tím spíš vzhledem k faktu, že jde o absolutní finále, od něhož fanoušci (včetně mě) přirozeně očekávali mnoho. Nemluvě o tom, že z jednoho z nejlepších antagonistů všech dob scenáristé udělali pouhou loutku v rukách nerealisticky inteligentní a manipulativní persony, což jim budu těžko odpouštět. Snaha tvůrců o epický závěr se v jistém slova smyslu podařila, ale je to závěr až příliš přemotivovaný a místy proto až hloupý a teatrální. Od samého finále bych čekal spíše komorní náladu, nálož odkazů na předchozí epizody seriálu, čekal bych víc Baker Street, intenzivnější zapojení vedlejších postav jako Lestrade či Molly, a především bych čekal, že se tvůrci udrží na hranici mezi realističností a psychologickým sci-fi, na níž se drželi po celých 7 let, a ne, že ji budou značně překračovat prakticky po celou epizodu. Škoda, i když jde o přirozené vyvrcholení dlouhodobě upadající kvality seriálu (zhruba od 3.dílu 3.série), přesto jsem doufal v mnohem důstojnější rozloučení; experimenty s přehnanou mimořádností jsou zkrátka příliš riskantní a Sherlockovi by do závěru dle mého názoru sedl spíše klidnější a vůči divákům možná i lehce sentimentální konec, který by mohl být paradoxně mnohem epičtější, než tahle likvidace atmosféry a genius loci, jež seriál po celou dobu vysílání - včetně prvních dvou dílů 4.série, kde už to ale výrazně pokulhávalo - udržoval, a jež by si taky zasloužil. (15.01.2017)

Velmi emotivní a napínavé finále. Tvůrci řekli "po finále 4. řadě se Sherlock jen tak brzy nevrátí (hahaha jakože 3 čekání je "brzy") a až to uvidíte, tak pochopíte proč... No tak já to teda nechápu :D Žádný vývoj postavy se podle mě nekonal. Nebo teda alespoň ne takový, co by Sherlockovi zabránil být Sherlockem. Podle mě mohl dohrát na housličky, zamávat ségře na rozloučenou a jít dál řešit případy s Watsonem a my bychom měli na co koukat. Aspoň by mohli natočit kraťas o tom, jak se sakra na konci druhé série dostal z té střechy! :D Ale finále teda důstojné. 5* (16.01.2017)

Je poněkud zarážející, že epizoda pro kterou se připravovala půda od závěru druhé řady, by naprosto (ale skutečně naprosto) shodně fungovala jako epizoda Doctora Who. A zarážející je to o to více, že zdejší "Saw syžet (s Pevnost Boyard rozměrem)" byl v Sherlockovi již jednou použit. Akorát tedy o poznání lépe. Na druhou stranu se tomu nedá upřít, že to je zábavné, v perfektním tempu a umí to být stejnou měrou napínavé i nesměšně emocionální. A tak je nakonec nejvíce na škodu fakt, že to v závěrečné dvacetiminutovce udělá tři kroky vzad čili několik let naznačování a vytváření osudového dusna přichází zcela vniveč. (16.01.2017)

Sherlock a emocionální kontakt. Tak to je opravdu poslední případ. Fanynky jasaji (on to řekl), psychoterapeutky mají úsměv na tváři (tolik potlačovanych emocí, ta hluboká voda), ale moje vzpomínky na dětství jsou jasné a nepřeprogramovatelné. Ze všech Doylovych povídek jsem nejvic miloval Musgraveský rituál (společně s Poeovym Zlatým skarabeem). A tohle emocionální novodobé zprzněni starého Sherlocka mě nadzvedlo ze židle. Vraťte mi hledání pokladů, vraťte mi mé tančící figurky (další z mých milovaných povídek je letmo vizualizovaná na konci dílu), vraťte mi starého Sherlocka, a nechte Mary už konečně odpočívat v pokoji. (17.01.2017)