Zrodenie Planéty opíc

Po trailerech, které mě nechávaly chladným jsem ani v nejmenším tomuto projektu nevěřil, že by mohl mít úspěch… a jaké bylo překvapení, když s čistým svědomím mohu napsat, že se zatím jedná o nejlepší letošní film, který jsem viděl. Každá dialogová sekvence a postupný rozvoj děje a postav je natolik poutavě natočeno, že jsem se rozplýval blahem…Jak jsem u Transformers 3 při akci postrádal výraznější hudební doprovod, který by akční scény ještě více vygradoval, tak zde mě díky hudbě pumpovala krev v žilách přesně tak, jak si představuji. Mé hodnocení 4,5 hvězdičky… (14.08.2011)

První návštěva u opičáků, doprovázená rakouským zněním bez titulků, mne kdysi zcela uchvátila a i další opičí výtržnosti jsem většinou hodnotil lépe, než nadnárodní průměr CSFD. Tentokrát však musím učinit výjimku, neboť opice postižené digitalizací mne nijak zvlášť neohromily a navíc jsem nikdy nebyl fanouškem jasným vítězství technických kritérií nad těmi scénáristickými. Pokud shrnu dojmy na hromadu, tak se na to koukalo pěkně, poslouchalo se to příjemně, ale nebavilo mě to. (13.02.2012)

Výjimečný či dokonce geniální film může vzniknout v zásadě dvojí cestou: buďto autorsky, anebo kolektivně. Autorská cesta zahrnuje všechny ty věhlasné režisérské osobnosti, které ční nad ostatní jako péro z divanu, kdežto kolektivní cesta stojí na perfektně odvedené práci celého štábu. Problém této druhé cesty je v tom, že vždycky nějaká složka selže, například kamera není stoprocentní, nebo vám nezahrají dokonale herci, takže natočit výjimečný film kolektivní cestou je zhruba totéž jako hodit na deseti kostkách šestku, kdy každá kostka zahrnuje jeden prvek filmu (scénář, hudbu, kostýmy, střih, triky a postprodukční práce atp.). Pravděpodobnost je v tomhle ohledu zcela nekompromisní – šance, že se vše povede a všechny kostky ukážou šestku, je asi jedna ku šedesáti milionům, proto je vždycky tak obrovské překvapení, když se to podaří, a u tohohle filmu, kde nikdo neční nad ostatní a všichni dřou pro celek, bych se i nebál říct, že se to celkem povedlo. Vlastně je na tom postaven i samotný příběh, který nenavazuje ani tak na legendární opičí ságu, jako spíš na Howardovu Čistou duši, neboť svoji premisu staví na principu amerického matematika Johna Nashe zvanou Nashova rovnováha, čímž se tady míní spolupráce všech opic na vzpouře na úkor jednostranného egoismu. Podívejme se na samotný okamžik z Howardova filmu, kdy se Nashovi podaří přijít na svou geniální myšlenku: v okamžiku, kdy v diskusi se spolužáky o vnadách jedné studentky zazní známý výrok Adama Smithe o neviditelné ruce trhu, kdy bude nejlepšího výsledku dosaženo v případě, když každý bude hájit své vlastní zájmy, Nash náhle prozří a uvědomí si, že pokud se všichni zaměří na získání jediné dívky, nezíská ji nikdo (nepotvrdí-li se tedy slavné Čtvrtníčkovo „nejsilnější pes mrdá“). Optimálního výsledku bude dosaženo, pokud každý bude hájit své a společenské zájmy dohromady. Odtud nejen Caesarův výrok „jedna opice je slabá, společně budeme silní“ a jeho mazané popostrkávání všech rozdrobených frakcí ke spolupráci, ale i důvod, proč se chystané pokračování filmu zřejmě nepodaří: je celkem jasné, že se v dalším díle opice rozdělí v názoru, zda ubližovat lidem (šedý dominantní šimpanz Rocket), nebo zůstat v defenzivě (stanovisko Caesara a cirkusového orangutana Maurice), a že konec této teamovosti nějakým způsobem postihne i filmařský štáb. (15.11.2011)

Asi jsem čekal víc než jen útěk opic ze zoo do přírody. Prostě to na mě nepůsobilo jako povstání opic, který zapříčiní úpadek lidstva, jelikož samotný povstání tu má celkem malej rozměr a ani trochu nedává přemýšlet o tom, že by si mohli podrobit celou planetu a co víc, téměř vyhladit lidstvo vyzbrojený stíhačkama nebo tankama. Jinak je ale každopádně film v pohodě, nenudí, šišlající Franco ani v roli doktora nevadí a na Freidu Pinto jsem čekal od milionáře, takže ta opavdu potěší. Ale ten hlavní úkol, kterej tenhle film měl mít - a to nastínit úpadek lidstva a vzestup opic - se podle mě nepoved úplně dotáhnout, žádný zrození planety opic se nekoná, maximálně zrození parku opic. (28.08.2011)

Film v pravý čas. Namísto godzillovsky destruktivní akce spoustu žánrových zákonitostí relativizující hra o to, kdo je čí pán, kdo ovládá čí území. Ve stínu opic zůstávají všichni živí herci, kteří svými činy ani neaspirují stát se hrdiny. Rodmanův liberalismus nemá daleko k přístupu typu „dělejte si, co chcete, sám stejně nic nezmůžu“. Postavou, která prodělává spletitý vnitřní vývoj, která doslova prochází evolucí (jak ukazuje dechberoucí scéna se stromem), je Caesar, předurčený svým jménem i inteligencí k velkým skutkům. Už dlouho jsem nikoho neviděl hrát takhle přesvědčivě očima. Ve scénách, kdy klade otázky, je Zrození planety opic působivější než tehdy, snaží-li se je zodpovídat. Zatímco podáním i dopadem na zápletku druhořadá romantická linie zestárla v okamžiku uvedení filmu do kin, bude-li za dvacet let nějaká příroda, bude aktuální i její zde prezentované dráždění člověkem. Nezmiňuje řadu dalších interpretací, nabízejících se po prolétnutí aktuálních zpráv ze světa (proč by mělo „právo" na plnohodnotnější život náležet jen vybraným jedincům). Bez ohledu na množství obsažených významů, Zrození si lze bez provinilého pocitu užít i coby letní blockbuster se svižně servírovanými atrakcemi pro oko i mysl (nejlépe pro obojí naráz). Třeba v navozování dojmu pohybu dosahuje Wyatt ve scénách Caesarových nepřerušovaně snímaných opičin intenzity Bourneova ultimáta. Britská invaze do Hollywoodu tak pokračuje stejně zdárně jako cesta naší „vyspělé“ civilizace za sebedestrukcí. 85% Zajímavé komentáře: verbal, Bluntman, Lavran (17.08.2011)