Naše bláznivá rodina

Kouzelná rodinná komedie, které nechybí cit, nadhled a laskavý tón. Příjemná oddechová záležitost. Obrýlená familije mi byla sympatická, herecky velice příjemná a vypravěčka, resp. pisatelka deníku mě bavila svými postřehy, myšlenkami, vtípky. Půvabné nakouknutí do duše dvanáctileté dívky. P.S. Jiřina Jirásková za volantem nemá chybu. (25.06.2019)

Nejedná sa vôbec o typickú kachyňovku. Kachyňa to ostatne len dorežíroval za Valáška a je cítiť, že sa ten scenár dosť líši od autorskej tvorby, ktorú produkoval Procházka s Kachyňom. Kachyňovky takmer vždy končia smutne, nedochádza k žiadnej tragédii, ale od happyendu to má ešte ďalej. Blázniva rodina má naopak slastný happyend nastolujúci ķýženú rovnováhu a pritakáva tak zdravo rodinným hodnotám, čo vôbec nebolo a nie je zvykom v našich kinematografiách. Film sa jasne vymedzuje voči novovlnnému formanovsko-passerovsko-papouškovskému satirickému poňatiu rodiny, ktoré sa neskôr v čase normalizácie dočkalo zdegenerovaných potomkov najznámejšie napríklad v podobe Troškovej slnečnej trilógie a ktoré v českej kinematografii pretrváva vlastne dodnes. Naopak typ filmu ako Naše bláznivá rodina je veľmi unikátny, jedná sa o dielo, ktoré je aj kritické voči inštitúcii rodiny, ale dokáže zároveň zachytiť aj pozitívne hodnoty a hovorí, že život v rodine aj keď je to často peklo, sa stále oplatí. Film tak nadobúda funkciu akú majú naše filmy len veľmi zriedka. Omnoho bližšie našim režisérom je vždy také prehnane satirické, samoúčelne nihilistické, v marazme chrochkajúce si sebabičovanie, kde nemá rodina ani základnú dôstojnosť. Preto pôsobi NBR veľmi osviežujuco. Zo začiatku sa javí film veľmi priemerne a obyčajne, nakoniec sa z neho ale vykuklí slušne inteligentný príbeh, so sympatickými postavami (ano, hovorím o českom filme), a dokonca s politickým podtextom, aký by nikto v rodinnej komédii nečakal. Je to posun oproti kachyňovkám aj čo sa týka výstaby syžetu. NBR má presne ohraničenú vystavbu a hlavná hrdinka má určený cieľ svojho konanie, ktorému sa podriaduje celé rozprávanie bez jedinej zbytočnej odbočky. (30.05.2014)

Tak v první řadě je třeba říct, že s Kachyňou nemá tento film (aspoň pokud jde o filmovou řeč, kterou tento snímek mluví) příliš mnoho společného. Snad jen to, že v něm, jako u spousty jiných Kachyňových filmů, mají poměrně velký prostor děti (v tomto případě dvě dospívající holky). Možná právě proto byl ale Kachyňa po úmrtí režiséra Jana Valáška vybrán, aby ten film dokončil. Každopádně musím říct, že jsem se u této trošku ztřeštěné komedie příjemně bavil. Zvláště v okamžicích, kdy dvanáctiletá Jana, která diváka celým filmem provází, pronese nějakou ze svých vtipných glos (viz např. hláška: "Kolem rodinného stolu to vypadalo jako u čerstvého hrobu"). Jinak pro mě osobně coby rodilého Vinohraďáka, který 20 let chodil kolem ZŠ Kladská, je film zajímavý i tím, že jde již o čtvrtý snímek (po filmech Šest medvědů s Cibulkou, Rebelové a seriálu Vyprávěj), kde se tato lokace objevuje (18.04.2017)

Taková (ne)normální rodinka. Události všedního dne pohledem dvanáctileté dívky, která si začíná uvědomovat proměnlivost mezilidských vztahů, křehkost lidských bytostí a jejich touhu po lepším, krásnějším životě. Námět i scénář Jana Procházky ovšem nijak nemoralizuje, nevychovává, ale také své postavy neromantizuje a nelakuje narůžovo – silně groteskní nadsázka je zcela zřejmá, což je patrné především v hereckých výkonech. Škoda, že film je to zapomenutý a zcela opomíjený, rozhodně má čím pobavit i dnes, po dvaapadesáti letech. (15.09.2020)

,,Mohu si půjčit ty tvoje bílé boty?   --- ,,Které?'' ---- ,,Ty co mám na nohách ! '' -----Tohle byla velmi příjemná komedie o níž jsem doposud neměl tušení. Třináctiletá Jana, vlastními slovy vypráví příběh o své rodině, což nutně působí samo o sobě komicky. Svět malé dívky, kde lecos ještě nechápe, ale cítí se být už dost stará všechno chápala to prostě nabízí. Starší patnáctiletá sestra, je samozřejmě úplně pitomá, rodiče se hádají a klidnému ovzduší ani moc nepomáhá babička žijící s nimi v bytě. Leckomu z nás čtyřicátníků to už asi ani nepřijde při vyprávění vtipů o tchýních na mysl, ale naši otcové s nimi leckdy netrávili jen vánoční návštěvu. Často s nimi žili v cimrách 2+1 a někdy ani to ne. Šedesátá léta, bytová krize, do masivní stavby panelových sídlišť ještě bylo daleko... Obzvláště v centru velkých měst. Krom celkem vtipného podání celého filmu se mi na něm líbilo i to léto roku 1968 v Praze. Móda, provoz v ulicích, mezi tehdejšími auty se ještě leckdy míhaly předválečné veterány v podobě Aerovek a Tatrovek, polodivoká byla náplavka podél Vltavy, baráky byly podepřené masivním fortelným dřevěným lešením (ne proto, že se opravovaly, ale aby nespadly!) .... Šlo na mne z filmu smutno, když jsem si uvědomil, že po té teplé sluníčkem vyhřáté dlažbě už za chvilku budou ne ve filmu, ale skutečně chrastit pásy ruSSáckých tanků a že po té dlažbě poteče krev našich lidí. Jsou tam vlastně zaznamenány poslední okamžiky svobodnějšího žití v iluzi, že socialismus může mít i lidskou tvář...  A uvědomil jsem si ještě jedno. Celkem často je spousta komedií točena o tom, jak se dítě bojí rozvodu svých rodičů a tak kuje plány jak tomu zamezit. Již ten sám strach je leckde podáván jako to humorné a nejinak je tomu i zde. Jenže vcítíme-li se do toho dětského světa, nenajdeme tam ani píď humoru. Je tam, nejistota, zmatek, hrůza, obzvláště pokud si něčím podobným nějaký spolužák už prošel a pak vyprávěl ve škole kamarádům o rozvodu... A tak ač jsem se celý film usmíval, jsem měl ke konci (a je to moje vina) takové posmutnělé pocity. Kupodivu film skončí překvapivě jinak než Jana čeká, ale divák tuší .-). Takže chroupu 3 kostky cukru bridž i když se po něm tloutne a kazí zuby.  * * * (07.01.2023)